Ve dnech od 24. srpna do 12. září jsme absolvovali to, nač jsme se různými způsoby připravovali celý předchozí půlrok - naši svatojakubskou pouť. Cestu, která pro nás neměla znamenat jen jedenáctidenní 270 km dlouhý pochod krajem s mnoha turistickými zajímavostmi, nýbrž měla být příležitostí k duchovnímu sebeuvědomění, přemítání o sobě samotném i o světě kolem nás. To vše nikoliv soukromě, ale ve skupině podobně naladěných lidí, stmelených nejen obtížemi a nástrahami cesty. Naše původní skupina se rozrostla o několik dalších účastníků, včetně P. Pavla Rouska, který byl naším duchovním správcem po celou dobu trvání pouti. Ve Španělsku se k nám ještě připojila německá misionářka Susan.

Náš denní program nezahrnoval pouze pochod, vaření a zasloužený odpočinek, ale též duchovní aktivity - každý den byla sloužena mše, buď v některém z kostelů při cestě, nebo třeba pod širým nebem na louce, kde se páslo stádo ovcí. Obden se pak konaly semináře, které pokračovaly diskusemi ve skupinkách, kde jsme probírali otázky týkající se spirituality i praktického života. Pravidelnou součástí dne byla rovněž společná modlitba. Při tom všem zůstalo ještě dost času na hudbu, zpěv a jiné veselé radovánky.

Pěší část cesty začala ve městě Astorga, kam jsme autobusem dorazili v neděli 26.v pozdních večerních hodinách. Čekalo nás jedenáct etap dlouhých 17-34 km, první a čtvrtá přitom vedly horským terénem a byly relativně náročné. Pátý den - v Sarii jsme se bohužel museli rozloučit s misionářkou organizace Idente Anitou, kterou neodkladné záležitosti přinutily navrátit se zpět do Prahy. Tamtéž se k nám připojila Tereza, také misionářka Idente. Do Santiaga jsme dorazili ve čtvrtek 7. září. Následujícího dne jsme se zúčastnili poutnické mše v katedrále sv. Jakuba, která pro nás všechny byla jedním z nejsilnějších zážitků. Dvěma poutnickými písněmi jsme obstarali hudební doprovod mše, trojice našich ministrantů s otcem Pavlem rozhojnila řady celebrantů z celého světa. Další den jsme své putování zakončili na mysu Finisterre, kde jsme v ohni, rozdělaném po západu slunce, podle zvyku spálili vše staré, co by nás mohlo tížit na naší další životní pouti.

Do Prahy jsme se dostali v pořádku a myslím, že na tuto naši pouť budeme všichni dlouho, společně vzpomínat, neboť nám dala množství jedinečných zážitků, které se nedají sdělit, ale pouze sdílet.

Jan Venclík