Bulharské Rodopy splnily očekávání: mírná exotika

Leckoho asi zaskočilo vůbec nejdřív samotné cestování na Balkán: hodiny strávené na srbských hranicích prostě patří k věci, otázky jsou zbytečné. Místní doprava v Bulharsku také není zařízená na 21-členné skupiny, ale vše je řešitelné, ochota nechybí.

Opravdu cizokrajné je pochopitelně písmo, s tím se počítá a pro všechny cizince je to tak trochu výzva. Co však překvapí, jsou některé turistické směrovky s písmem vzhůru nohama - to je vtípek? Nikoli - jelikož všechny tyto ukazují doleva, zatímco směrovky doprava se čtou normálně, je záhada vyjasněna: někde v přípravně vyrobili všechny nápisy jednotně doprava, a značkař v terénu jen originálně vyřešil vzniklý problém. Jak prosté, drahý Watsone! Poněkud závažnější je, že bulharská turistická mapa 1:100 000 se často VŮBEC neshoduje se skutečností - i s tím je však třeba se smířit, nevole je opět zbytečná. Hlavní hřebenovka je značená dobře, tak co ...

Exotikou zavanulo, když kolem nás na rozcestí v lese projelo auto a za ním na provazu běželi dva koně. Vzápětí se však ze stejného směru přihnali další dva koně, zcela volní, a odbočili jinam než auto. Co to znamenalo? Nechápali jsme. No budiž; utábořili jsme se o pár km dále. V noci téhož dne pak přijelo auto, zda prý jsme neviděli nějaké koně? Inu - viděli: běželi, běželi, bez uzdy a sedla, krajinou řek a hor ...

Skutečný orient upoutá ve Smoljanu: už zdaleka je vidět mešita s minaretem. Ovšem i mnohé křesťanské kostelíky jsou pro české oko hodně nezvyklé - malinké baráčky v lese, s jednoduchým zařízením; sympatické je, že nesou stopy novoty (podobné je to i v Řecku).

Rodopy nejsou omračující - snad jen impozantní skalní most Čudnite mostove nemá jinde obdoby. Dokonce jsou turisticky zřejmě méně atraktivní než srovnatelné hory třeba v Rumunsku. Proto také jsme na více než 100 kilometrech pěší cesty nepotkali žádnou skupinu podobnou té naší - to v Rile a na Pirinu jich bylo už před pár lety spousta (a nejvíc Čechů :-). Rodopy jsou však velmi příjemné pro táboření, je tam voda a příhodný terén, skoro všude pohostinný les, mraky hub, komárů málo. Jsou to vysoké a rozlehlé hory, skýtají nádherné výhledy i malebná zákoutí a my jsme si odtamtud přivezli i pár zážitků dosti mimořádných (třeba bouře pod Persenkem, večerní lesní bohoslužba, ale hlavně noční výprava na východ slunce z Goljam Pereliku /nejvyšší hora - 2191 m/). Příhody s potulným psem Šmudlou by stačily na samostatný článek.

Trochu napovědí fotky zde, více jich je na adrese http://beta.arcig.cz/~lauschmann/ ;

díky všem za bezvadnou partu, díky Pánu za laskavou péči!
Zdeněk Lauschmann