Bylo teplé úterní odpoledne, 14. května 2013 a my jsme se s paní profesorkou Pabištovou vypravili na exkurzi do azylového domu mezi bezdomovce. Už před dveřmi stáli lidé ve špinavém oblečení. Bylo jasné, že k tomuto domu patří. I kdybych nevěděla, kam jdeme, poznala bych to už v hale. Ten zápach se tam prostě udrží. I když se každý den uklízí a větrá, tak se téměř nulová hygiena drží všech stěn.

Prošli jsme přízemím na dvorek s venkovními popelníky. Po stranách byl plot a naproti patrová budova. V patře bylo sídlo právníka, který byl bezdomovcům vždy jeden den v týdnu k dispozici. V přízemí budovy se nacházela jídelna s televizí. Zrovna tam bylo několik mužů sledujících hokej. Dokážu si představit, když je tam v zimě plno. Všichni sedí u stolů a snaží se zahřát z polévky. Kdo se nevejde na židli, sedí na zemi a je mu to jedno. Hlavně že je tam teplo a mají něco teplého v žaludku.

S naším příjemným průvodcem, který nám o všem pověděl, jsme prošli celý dům, všechna patra, pokoje byly pro různý počet lidí, také dvoupokoj asi pro deset osob. Otevřená okna, čistě povlečená lůžka, stěny občas tak čisté už nebyly, zato byly holé, bez jediného obrázku či plakátu. A pořád ten charakteristický zápach. Lidé, kteří zde přespávali, mohli přijít až před osmnáctou hodinou, museli se prokázat platným občanským průkazem, být zcela střízliví a zaplatit 30,- Kč za přespání. Odcházeli ráno v sedm. Pak se uklízelo. Nahoře, myslím ve čtvrtém patře, byly dvoulůžkové pokoje, kde si mohli bezdomovci zaplatit vždy týdenní pobyt a mohli tu trávit čas i přes den. Pokoje vypadaly podstatně přívětivěji, muži byli vykoupaní a oholení.

Vždy jsem těchto lidí litovala. Nedokážu si představit, že bych neměla kam jít. Na druhou stranu - co si mám myslet o těch, kteří leží venku na lavičce, v ruce krabicové víno. Ano, pomáhá jim zapomenout, ale... Chtěla bych v tomto azylovém domě pro bezdomovce pracovat? Není ta snaha jim pomoci zbytečná, když si stejně za vyžebrané peníze chtějí koupit alkohol? Já nevím. Přece jen, jsou to lidé -

Každopádně se mi líbil režim, pod kterým byl tento dům veden. Nulová tolerance alkoholu, povinné hlášení a všechny věci se musely platit. Byly to malé částky, ale aspoň tím donutili potenciální klienty něco dělat.

Zašli jsme i do tamějšího skladu, nebyl velký, vše srovnané. Smutné však bylo, že většinu věcí na prodej tvořily dámské boty a dětská trička. No jo, někteří lidé si chtějí zahrát na štědré, jiné dárce to nenapadne, ale posílají věci, které jsou na tom místě zbytečné. Přece jen, na co bude bezdomovci výběr mezi černými lodičkami a hnědými sandálky, když v lednu jsou teploty pod deset stupňů. A botasek se nedostává.

To, co pro bezdomovce v tomto azylovém domě sv. Terezie dělají, není málo. Nabídka přístřeší za malou finanční částku, čistá postel, oblečení, teplo, jídlo, kafe... Jak jsme se dozvěděli, mnozí z nich jsou takto spokojeni. Odcházeli jsme ve zvláštním rozpoložení a na exkurzi nezapomeneme. Jsme rádi, že máme své rodiny, své blízké, přátele, domov.

Za seminář: Vali Popova, VI. B