Letos se jako každým rokem naše výpravička sešla přesně o půlnoci ze 4. na 5. října u neexistující pokladny č. 14 na pražském Hlavním nádraží, kde nás letos, stejně jako loni, obtěžovali ruští či ukrajinští spoluobčané. Trošku nás zdrželi, ale přesto jsme dokázali všichni vyrazit vlakem v 0:20 do Berouna. Cestou se k nám připojili opozdilci, kterým se chtělo zůstat v teple domova o trochu déle, ale nakonec jsme se ve vlaku sešli v plném nočním počtu 15 lidí.

V Berouně nás čekalo milé překvapení v podobě jasné oblohy bez měsíce, ale taky pěkná kosa. Zhruba 2 stupně. A mělo to být horší. Ale to jsme nevěděli, tak nám ještě bylo hej. Šlo se pěkně, cesta rychle ubíhala, hvězdičky blikaly, i Jupiter vystrčil růžky.

Přes malebnou vísku (tam byla fakt kosa, proto první větší zastávka přišla vhod, aby si náhodou někdo nestěžoval, že je mu z té chůze vedro) jménem Malé Přílepy jsme dorazili až do údolí Kačáku - potoka, který jsme pak potkávali po celý den. A ejhle - jinovatka na trávě, že by bylo pod nulou? Ne, jen nula, rozepnout bundy! Pro zlepšení nálady jsme se raději stavili ve zmrzlé Zabité rokli, kde jsme si udělali pikantní fotografii s mega jedlí. I ta byla pěkná, ne však tak, jako cesta krásně nebezpečným a strmým lesem bez baterky.

Ale přišlo to! Vymodlený odpočinek na dalším kopci pod Svárovskou lípou se konal! Dobré dvě hodinky jsme si dáchli, naposledy pohlédli na majestátní lípu a i s deňáky, kteří spinkali pěkně doma v pelíšku, jsme vyrazili.

Slunko nám konečně vysvitlo a bývalo by to nemělo chybku, až na to, že nás po pár kilometrech zastavila rozvodněná cesta. Kačák nás zradil! Nebylo kudy dál, proto jsme museli hledat alternativní trasu, ale zašli jsme si jen kousíček, i tak to bylo dobrodrůžo, protože jsme se stejně nakonec brodili!

Další zastávečka, tentokrát s obědem a ohýnkem, se konala na Vysokém vrchu, jenž je zajímavý svou mohylou na vrcholku, věnovanou památce Jana Palacha. Ještě vyšší ale je nedávno postavená (chatrně vypadající, přesto však ozkoušeně pevná) rozhledna, jež byla zhotovena z trámů, které sem vytahal místní koník Eman, toho se bohužel nepodařilo vypátrat. I tak jsme si výhledy a ohýnek užili, a poněvadž se rtuť vyšplhala nahoru, šly bundy a mikiny dolů. Krásných 17 stupňů.

Pak už to bylo jen krásné. Nemohoucí se odpojili v Chyňavě, kde došlo na dravou hříčku Na koně! i na pověstnou Kabílu (kterou vyhráli zdatní hoši z 8.A plus přátelé), jen ten Pyroman Gríša se letos nedostavil.

Jelikož se ale už nikdo nechtěl odpojovat, získali jsme mnoho času. Legendy se staly skutečností, nemuseli jsme pospíchat! Udělali jsme si krásný veřerní ohýnek, povídali si, došlo i na noční hru Maják (opět vyhráli spolupracující nebojácní hoši z 8.A), zahráli jsme si i vtipnou Vyprávěnku. Po zhruba třech hodinách a pár umrzlých zadcích jsme se zvedli a vyrazili ujít posledních pár kilásků do Loděnice, odkud nám jel autobus. I tahle cesta byla krásná, každý si ji zpestřil a užíval dle libosti.

Do Loděnice jsme i přes ohýnkovou zastávku dorazili s rezervou, proto jsme nepohrdli úžasnou, legrační, mimořádnou hrou - Veverkami. Tu už hoši z 8.A nevyhráli, zato si tvrdě vybojovali vítězství v Buldokovi, jedné z nejkrvavějších her střední Evropy. Holt, oktaváni, no. Jsou nejlepší, co se dá dělat. I tak si to ostatní užili. Při našem odchodu začalo dokonce zlehka pršet, což nás pohladilo na duši. Takhle bezvadně to totiž doopravdy všechno vyšlo. Jen škoda, že nedošlo na Dámské paruky dovoleny. I tak to bylo pěkné a děkujeme za to! Marek Mičke, 8.A

A ještě pár čísel o 11.Čtyřiadvacítce: účast celkem 20, nachozeno celkem 41 km s převýšením 1014 m (!). Trasa detailně: http://www.cykloserver.cz/f/b4a1137888/
Zdeněk Lauschmann