Jet do Berlína přímým écéčkem by byla nuda, řekli jsme si s kvintány a naplánovali si cestu s mnoha přestupy a zážitky.

Z Prahy jsme se vydali autobusem do Liberce a odtud vlakem podél Lužické Nisy po hranici mezi Německem a Polskem do Görlitzu-Zgorzelce. Několik hodin jsme se zde obdivovali bohatě zdobeným fasádám z dávných věků, ale cestou dál na sever jsme se shodli, že toto krásné město nežije a že bychom v něm bydlet nechtěli. Byli jsme proto rádi, že první nocleh nás čekal až 100 kilometrů dál na sever, na jižním kraji Sprévského lesa, oblasti protkané přírodními kanály řeky Sprévy.

Do jejich spleti jsme vyrazili na kanoích a kajacích hned druhý den a mohli z vodní hladiny žasnout nad majestátností staletých stromů, jejichž koruny nám byly v horkém dni vítanými slunečníky. Seznámili jsme se s tradicí plavby na širokých a dlouhých pramicích, s lužickou srbštinou i místními kroji a putování po vodní hladině jsme zakončili vodní bitvou, která sic neměla jednoho vítěze, ale zato jasného poraženého.

Třetí den naší cesty začal sýčkováním některých, že autobus k nejbližšímu vlaku nepřijede. To se splnilo jen částečně: na nádraží jsme jeli osobní dodávkou nasazenou na pravidelné lince. Vlak nás pak z klidu venkova vyvrhl na nástupiště živého hlavního berlínského nádraží.

Návštěva Bundestagu s přednáškou, při níž jsme mohli nasbírat nová německá slovíčka z oblasti politiky, stála za to, ale do srdcí se nám o poznání silněji zapsala návštěva památníku obětem holocaustu.

Druhý berlínský a celkem čtvrtý den jsme se rozhodli zajít do muzea. Ze široké nabídky nakonec volba padla na Pergamonské muzeum s Ištařinou bránou. I jinak šlo o den jako vystřižený z turistického průvodce: Alexanderplatz, Nikolaiviertel, Unter den Linden a samozřejmě i kusy Berlínské zdi.

Naopak poslední den celé výpravy byl netradiční. Hned po snídani jsme naskočili na vypůjčená kola a v příštích sedmi hodinách ujeli 40 kilometrů berlínskými ulicemi a lesy. Viděli jsme zámek a park v Charlottenburgu, olympijský stadion, Grunewald, knihovnu Freie Universität a zazávodili jsme si na bývalém letišti Tempelhof, které sehrálo klíčovou roli při leteckém zásobování západní části města v letech 1948-9.

Pak už zbývalo jen dostat se na nádraží a přímým écéčkem zamířit k domovu. Při společném vzpomínání jsme se shodli: bylo to náročné, ale stálo to za to.

Ondřej Špaček