Celý tento velice vzrušující víkend začal na autobusovém nádraží na Zličíně. Počasí se nejevilo zvlášť přívětivým, a to po celou cestu autobusem s přestupem v Lounech. Zajeli jsme si závlekem do Chomutova a Kadaně, kde vystoupila paní se dvěma velkými lesklými stříbrnými balónky.

Když jsme vystoupili před jáchymovským kostelem sv. Jáchyma, pan profesor nás stručně seznámil s historickými zajímavostmi města. Zprvu se tu těžilo stříbro, později uran. Přivítaly nás hromady černého sněhu a paní z muzea, která nám dala klíče od fary, na níž jsme přespávali. Poznamenala, že pes v boudě u fary je sice velký a smrdí, ale aspoň nekouše. Nepřiblížili jsme se k němu natolik, abychom se mohli přesvědčit, jestli opravdu kouše, ale smrděl znamenitě.

Poté, co jsme se trochu zabydleli a najedli, vyrazili jsme na dlouhý výlet, jehož cílem byl kopec Klínovec. Cesta byla náročná, do kopce a plná sněhu. Přes Neklidské pláně s parádními výhledy jsme vystoupali až na vrchol – 1244 m nad mořem. Tam jsme dostali vrcholovou mňaminku, a šli se podívat na rozhlednu, jenže ta byla bohužel ještě zavřená. Cestou dolů jsme běhali jak kamzíci sněhem a lesem. Potom jsme odhlasovanou strmou necestou dorazili k novým nádržím a k barákům bývalého komunistického pracovního tábora Bratrství. Dozvěděli jsme se, že podobných bylo kolem Jáchymova 12 a vězni pracovali v blízkých uranových dolech. Celkem 65000 vězňů vyhloubilo přes 1100 km chodeb, mnozí nepřežili. Hrůza.

Odtud už to nebylo daleko k nám domů. Po 18-kilometrovém pochodu nám přišla vhod i čínská večeře (čínská polévka a kuřecí Čína). Následovalo dlouhé, ale velice zajímavé povídání s farářem Lukášem Bujnou z Karlových Varů o pšenici a koukolu.

Boty nám ještě zdaleka nedoschly, ale my už jsme vyráželi na tradiční noční výpravu. Šlo se kus do kopce, na němž stojí věž Šlikovka a ještě jedna věž. Někteří z nás vylezli na obrovitou starou třešeň rostoucí u věží. Sestup dolů byl místy krkolomný, ale to nevadilo. Po návratu na faru jsme se schovali panu profesorovi do skříní. Když nás našel a my se uložili, přečetl nám morbidní slovinskou pohádku o dvou lenoších.

Ráno jsme si dali snídani ve formě rohlíků, chleba, másla a marmelády. Poté jsme lepili poškozené zpěvníky, protože jiná práce tam k dispozici nebyla. Na desátou hodinu jsme šli zmrznout do velkého a krásného kostela sv.Jáchyma.

Když jsme z něj vyšli, venku bylo krásné teplo. Navštívili jsme místo dalšího bývalého pracovního tábora Svornost. Vyšplhali jsme na strážní věž a vlezli i do malé podzemní kobky – samotky zvláštních provinilců. Dál jsme šli oklikou až ke vchodu do tunelu, kterým pod celým Jáchymovem teče potok. Samozřejmě jsme šli dovnitř. Po velice mokrých asi dvou stech metrech jsme nečekaně objevili kešku. Od ní jsme se vrátili, a šli jsme k jedné paní domů, kde měla štolu, ve které se dřív těžilo stříbro – na tu žílu jsme si přímo sáhli. Ze stropu kapala voda a bylo tam zrádné jezírko plné bahna, ale i tak to byl neobyčejný zážitek.

Po obědě, jenž zahrnoval další čínskou polévku a párky s bramborovou kaší + kompot, jsme si sbalili a šli na autobus. Tento výlet byl skvělý, plný různých příhod a legrace. Odnesli jsme si z něj hlavně ponaučení, že pes, který smrdí, nekouše.

V. Frei, 3.A