V srpnu 2008 putovalo 7 lidiček převážně z AG po francouzské cestě z Astorgy do Compostely. Šli všichni poprvé a potkaly je obvyklé nesnáze – puchýře, únava, ponorková nemoc – ale došli, a to dokonce až na „konec světa“ (mys Finisterre). V ubytovnách platili nejčastěji 3€ a vždycky se vešli (jednou ne – to spali zadarmo v kostele na kůru). Rezervace neexistovala, prostě nebyla možná, leda pro velké skupiny, které ovšem spaly jinde. Na 280 km do Santiaga jeden kredenciál nestačil – i malé venkovské kostelíky byly většinou otevřené a razítka k mání každou chvíli, někde se konaly i poutnické mše. I když možná většina putujících už tenkrát šla spíše jako turisté, duchovní přesah celé cesty byl stále patrný; i skupinka z AG měla každý den společný večerní program – nejprve biblický a pak zábavný. V cíli se na stvrzující svitek čekalo asi půlhodinku, při hlavní polední mši v katedrále jsme slyšeli číst naši skupinu mezi došlými za poslední den.

V srpnu 2019 (od 29.7. do 13.8.) putovalo podobných 7 lidiček (3 dámy z 5.C, 2 pánové ze 4.A, 2 starší) po portugalské cestě z Porta, trasou podél Atlantiku. Za 4 dny přešli Portugalsko (104 km) a 12. den dorazili do cíle (celkem 284 km). Kromě puchýřů a únavy čelili třídennímu dešti, který byl sice zničující (sušení velmi nesnadné), ale přecejen ještě přijatelný jakožto úkaz přírodní. Zásadní problém nastal jinde a bylo to nečekané probuzení do drsné reality: ubytovny fungují téměř výhradně na rezervace – možná jen přes léto, ale nás se to týká. A tak hlavně ve Španělsku každý den horečně hledáme a zajišťujeme … (ještě že jsou ty telefony tak chytré). Ceny přitom ustupují do pozadí, přestože i ty jsou drtivé: kolem 15€/os (jednou jsme skončili dokonce v hotelu za 24€/os, a to jsme byli ještě rádi za střechu nad hlavou).

Kredenciál z Porta stačil s rezervou, protože kostely po cestě byly často zavřené nebo bez razítka, ta naopak byla občas v bistrech, jednou u pouličního zmrzlináře. Poutnická mše nikde a ta hlavní polední v Santiagu nikoli v katedrále (opravy, lešení), ale u františkánů a bez čtení došlých skupin. Na stvrzující svitek je pořadník s čísly, my v 11h jsme dostali 577 atd. s čekáním

cca 2h. Je to všechno pochopitelné – na cestách do Compostely pronikavě přibylo lidu a celý ten fenomén těžce válcuje komerce, zatímco duchovní rozměr se vytrácí. Kdo za to může? Nikdo – prostě je to tak a komu by to vadilo příliš, tak tam nepůjde. Ale zároveň má každý pořád možnost vnímat to putování po svém, občas se někde zastavit, zamyslet, využít dobrých příležitostí, které přese všechno trvají.

Naše skupina ze Santiaga pokračovala dále na západ po jednodenním volnu (dosušení, odpočinek, poklidné nasávání atmosféry města) už pouze v pěti. Zajímavou krajinou, za krásného počasí skoro bez deště, v náladě povznesené předchozím dosažením hlavního cíle se jde dobře a po večerech držíme i osvědčené programy (vážnější+zábavný). Závěrečné koupání v Atlantiku, znamenité jídlo v rybí restauraci i večerní západ slunce a východ měsíce na mysu pod majákem Finisterre – to je zdařilé zakončení našeho 350 km dlouhého putování. A stylová tečka za tím vším – zářivé odpoledne ve slavném městě Porto před večerním odletem do Wroclawi a ranním vlakem do Prahy.

Tak to všechno dopadlo dobře – chvála Pánu, že nenechal svůj houfek ztroskotat!

A kéž zůstane letošní Camino ve vzpomínkách účastníků zapsané světlým písmem!

Více foto na https://9393931.rajce.idnes.cz/Porto_-_Santiago_-_Finisterra_2019 .

Zdeněk Lauschmann