Náš pobyt ve Svaté zemi se uskutečnil v rámci výměny s internátní školou Israel Arts and Science Academy v Jeruzalémě. Z řad studentů se nás zúčastnilo celkem patnáct: osm studentek ze 7. B, čtyři studentky ze 7. A, jedna studentka z 8. A a dva studenti ze 7. B.

Náš – nepostradatelný – pedagogický doprovod tvořili tradičně paní profesorky Moravcová a Hajičová a nově pan profesor Tchokonté.

Let proběhl hladce a bez zbytečného stresu, až na individuální bezpečnostní pohovor.

Na letišti nás čekali dva izraelští studenti, kteří nás nasměrovali na vlak a odvezli do Jeruzaléma, odkud jsme se autobusem dopravili na internát, kde na nás netrpělivě čekal zbytek výměnných studentů s večeří.

Myslím, že můžu bez obav promluvit za všechny, když řeknu, že jsme jimi byli nadšeni. Svou výřečností, otevřeností a srdečností nejenom že limitovali trapné chvíle při seznamování na minimum (za což jim zůstáváme hluboce vděčni), ale především vytvořili z našeho zájezdu mnohem intenzivnější zážitek, než jakým by kdy mohl být bez nich. Jejich bezprostřednost nás nepřestávala udivovat po celý zbytek zájezdu (zvlášť ty z nás, kteří měli v živé paměti zkušenosti s korespondenty z francouzské výměny).

Ještě ten večer jsme se vydali na procházku po Jeruzalémě. Byli jsme lehce pozadu za plánem, tudíž jsme se do postelí dostali až kolem půlnoci, ale večer s izraelskými studenty stál za to.

Bylo teplo, což byla vítaná změna po mrazech v Praze (na druhou stranu o to záživnější byl čtvrteční návrat z Tel Avivu domů).

V pátek 1. listopadu nás čekala menší navigační aktivita, během níž si studenti procvičili dovednosti, jež se jim budou hodit v armádě, a provedli nás po městě. V 11 následoval rozchod do hostitelských rodin, který měl různou podobu – například několik z nás šlo do kina. Program během šabatu (tj. přibližně od pátečního západu slunce do sobotního) se lišil v závislosti na místě (ne všichni studenti žili v Jeruzalémě) a na míře ortodoxnosti rodiny. Mě moje studentka vzala do moderní synagogy. Následovala večeře s rodiči a třemi bratry.

Sobotu jsme opět strávili různě, několik z nás se vyšplhalo na Masadu, pevnost, jež zásluhou Josepha Flavia proslula legendou o masové sebevraždě během tzv. Židovské války. Odpoledne jsme podnikli bolestivou očistnou kúru v Mrtvém moři a vrátili jsme se strávit poslední noc v hostitelských rodinách.

V neděli nás čekal program ve Starém městě bez izraelských studentů. Dotkli jsme se Zdi nářků a po rozloučení se západní zdí Jeruzalémského chrámu jsme se rozdělili na dvě skupiny – jedna se vydala na horu Sión, druhá, početnější, se ponořila do tunelů pod městem. Společně jsme pak prošli ulicí Via Dolorosa a vlezli do Chrámu Božího hrobu.

Odpoledne jsme spolu s našimi korespondenty vyslechli přednášku P. Rafika, patriarchálního vikáře hebrejsky mluvící římskokatolické komunity v Jeruzalémě. Po přestávce na pizzu nás čekala hebrejská mše, která byla premiérou jak pro izraelské studeny (jakožto mše), tak i pro zbytek výpravy (jakožto hebrejská).

Po mši jsme měli volný večer. Dívčí skupinka se odebrala debatovat nad konkrétními vztahy uvnitř komunity (dozvěděly jsme se spoustu zajímavých drbů nejen o studentech neúčastnících se výměny).

Na pondělí ráno byla naplánovaná aktivita týkající se vodní situace v Izraeli. Čtyři různé skupinky dvě hodiny (s přestávkou mna snídani) pracovaly na tématech souvisejících s vodou ve Svaté zemi – například zkoumaly roli vody ve válečných konfliktech či nejrůznější technologie pro její získávání.

Následovala přednáška „vodního experta“ Amira Yechieliho, po níž jsme se vydali do blízké základní školy podívat se na jeho vynález v praxi (pro detaily, které si netroufám poskytnout, přidávám odkaz: https://www.israel21c.org/israels-rain-man-conserves-school-water/).

V rámci aktivity „Wet Poetry“ jsme pustili našim izraelským studentům Vodníka z filmu Kytice. Sklidil velký úspěch.

Poté jsme byli jedním z vyučujících na IASA poučeni o náboženských aspektech vody (v židovské a křesťanské tradici).

Pro večer na slavném Yehuda Market vymysleli Izraelci aktivitu, která mě osobně nadchla. V malých smíšených skupinkách (Češi a Izraelci) jsme se vydali po trhu a čeští studenti měli za úkol směnit s prodávajícími jablko za (pokud možno) hodnotnější zboží – něco, co bychom si v Praze nemohli dovolit. Většina (moje skupina minimálně) pojala úkol nejen jako výzvu, ale především jako soutěž. Po hodině a půl usilovného handlování jsme porovnali svoje úlovky, najedli se dosyta falafelu a jeli si lehnout nebo jsme (někteří) strávili ještě nějakou dobu s Izraelci venku.

V úterý po snídani jsme se opět rozdělili – většina navštívila památník holocaustu Yad Vashem, menšina vyrazila na proslulá Chagallova okna v Hadaské nemocnici.

Odpoledne jsme společně navštívili Mea Shearim - židovskou ultraortodoxní čtvrť. Průvodce sliboval objevit dvě stě let starou živoucí minulost po přejití několika ulic - ve skutečnosti špinavé ulice ani levné samoobsluhy nepřipomínaly devatenácté století ani v nejmenším. Jediná (na pohled viditelná) zvláštnost spočívala v oblékání, jehož pravidla se – pochopitelně – co se týče zahalování, vztahovala i na všechny návštěvníky (návštěvnice především).

Odpoledne jsme vylezli na Olivovou horu a kochali se úžasným výhledem na Jeruzalém.

Večer jsme věnovali zpěvu – Izraelci nás naučili píseň Sham Harei Golan a my je Slavíky z Madridu (zadání byla píseň alespoň zdánlivě spojená s vodou).

Ve středu byl sraz v šest. Vypravili jsme se do vodní stanice Mekorot (doslova „prameny“) a poté na menší túru s výhledem na Galilejské jezero. Odpoledne jsme strávili u jezera a večer na pláži u ohně.

Poslední den jsme objevovali Tel Aviv, moderní metropoli Svaté země. Po krátkém smočení v moři jsme museli na letiště. Rozloučili jsme se s izraelskými studenty a absolvovali zpáteční pohovor (v angličtině) a v Praze jsme přistáli před desátou.

Krom historických a náboženských památek, jejichž význam byl - troufám si říct - pro každého individuální, to byli především naši korespondenti, kteří vytvořili z poznávacího zájezdu nezapomenutelnou kulturní výměnu, vyplněnou rozhovory na nejrůznější témata, od náboženských, filosofických, historických, aktuálních, vojenských, politických či společenských k těm osobnějším.

Otázkou je, jak bychom si užili Erec Jisrael bez nich – podle mě nikdy ne tolik jako s nimi.

Osobně se nemůžu dočkat, až naši korespondenti budou u nás (což se, upřímně, jak asi víte, nedá říct o všech výměnách) a všem studentům letošních i budoucích sext doporučuji tuhle výměnu – jistě, že do Izraele se dostanete i jindy, ale nikdy už ne v rámci výměny s IASA a když je vám sedmnáct.

Zuzana Rosenbaumová

(fotky: Julie Baboráková, Ivana Hajičová)