Letošní výprava Čtyřiadvacítka proběhla ve znamení Fabiána – dobrého ducha Brd, ve velkém počtu 26 lidí. Po půlnoční cestě vlakem do Hořovic jsme nejdřív šli rovinou pod hvězdnatým nebem a pak jsme se začali škrábat nočním lesem vzhůru na vrch Ostrý. U toho někteří poslouchali noční zvuky zvěře, jelikož chtěli vyhrát první Odhadovku. Sestup do údolí Litavky byl poměrně náročný, zvlášť pro ty, kteří se rozhodli jít bez čelovky. Také se zde projevil prazvláštní přírodní jev: díky blížící se vodě se při sestupu ochlazovalo. K ránu jsme ulehli k odpočinku na nádraží v Rejkovicích, někteří do čekárny zbytek ven. To už byly jen 3°C, což vydrželo až do bílého dne.

Ráno byli všichni na nohou již okolo osmé. Kvintáni se rozhodli udělat si rybí prsty s bramborovou kaší. Mně to připadalo jako dost odvážný nápad, ale nakonec to měli výborné. Po připojení dalších dvou členů byla vyhlášena denní Odhadovka a pak jsme se vydali vzhůru na vrch Písek. Cestou jsme se zastavili u chaty jménem Šimákovna a zahráli si hru s indiány, bělochy a pronášeným zlatem. Poté co jsme došli na vrchol s radarem Řízení letového provozu, dali jsme se terénem na Velkou Babu k Fabiánovu loži, kde jsme si udělali oheň. Vyhlídka sice za moc nestála, ale skály byly ideální na lezení. Zde jsme také dostali za úkol sehrát různé scénky z Fabiánova života. První byl Fabián a 7 trpaslíků, pak Jak Fabián k dějepisu přišel a nakonec Schůze. Potlesky byl velké a dlouhé.

Dále trasa vedla dolů ke studánce zvané Brdlavka - dříve začínala na P jak nám prozradil pan profesor. To už naštěstí neplatí, tak jsme zde doplnili vodu na večer. Brzo jsme pak došli do Zátoru, kde končí les a otvírají se výhledy na Hostomice a vzdálené kopce Velíz a Krušná hora. Zde jsme se rozloučili s těmi, kteří museli z různých důvodů domů, ale byli jen dva. Slunce už se sklánělo a naše stíny na loukách se prodlužovaly. Zamířili jsme k rybníku Loužku, od kterého jsme se pak ještě rádi vzdálili. Tak moc byl turistifikován (velkým trampským potlachem). Oheň jsme si pak udělali kousek dál na krásné mýtince. Někteří jsme se večer vydali kousek výš, pozorovat oranžový západ slunce. U ohně nám všem bylo dobře: zpívalo se a vyprávěla se pohádka – tak, že každý řekl jednu větu. Pan profesor schválně začal tak, aby to nebylo morbidní, ovšem toto přání rychle vzalo za své a krev stříkala až do konce pohádky. Tři kilometry do Osova už bylo hračkou dojít, i když jsme nesvítili baterkami. Znova vyšly hvězdy, trochu jiné než byly ráno, ale krásné. Na nádraží se říkala Pamatovačka a pak už jsme jen nasedli na vlak, který nás dovezl domů.

Myslím, že to byl úžasný podnik, plný nevšedních zážitků, který si příští rok ráda zopakuji.

 

 

Pamatovačka: Nemít všechno, po čem toužíš, je nezbytnou součástí štěstí. (Bertrand Russel)

Pěšky cca 27 km, převýšení téměř 1000 m, celou Čtyřiadvacítku došlo 22 osob, byl to 17. ročník.