Ve středu 27. 10. před desátou hodinou večer jsme vyrazili vlakem z Prahy - hlavního nádraží směr Benešov. Když jsme dojeli do Boliny u Vlašimi, pokochali jsme se Jupiterem a hvězdami - Velkým vozem počínaje, Aldebranem a Orionem konče. Byla také zadána tematická Pamatovačka (od TGM): „Státy se udržují těmi ideály, z nichž vznikly. Nebát se a nekrást.“ a noční Odhadovka (zda uvidíme Blaník a kolik potkáme závor). Za svitu měsíce jsme šli nejdřív bez lesa asi hodinku k vlašimské Loretě, která stojí v nejširší alejí ČR (7 řad).

Pokračovali jsme několik kilometrů lesem, až jsme se ocitli u křížku na pláni s nádherným výhledem nejen na okolní krajinu ponořenou do mlhy, ale i na očekávaný Blaník (a znovu hvězdy!). K Domu přírody Blaníku už jsme došli za chvíli (alespoň pocitově, mapa tvrdí, že to byly ještě skoro 2 kilometry z celkových devíti od vlaku). Kolem půl třetí hodiny ranní jsme se uložili - většina se vešla na podlahu a lavice altánku, zbylí tři zůstali venku pod hvězdami.

Ema Traugottová

Ráno bylo zprvu mlhavé a chladné, brzy se ale vyčasilo. Připojili se k nám další čtyři výletníci a poté, co se Vláďa dostatečně vcítil do kůže a brnění blanického rytíře, jsme začali společně stoupat vzhůru na Blaník. Napřed jsme tedy klesali k potoku Brodec, pak však stezka nabrala správný sklon. Cestou jsme byli svědky nádherných scenérií, kterak si sluneční paprsky razily cestu skrz hustou mlhu, až ji celou rozpustily a udělalo se krásně jasno. To nás provázelo po celý den.

Krátká zastávka byla na Slepičí skále u pětapadesátiprocentní zmenšeniny základního kamene Národního divadla – jednoho z mnoha. Tento putoval ve slavném procesí do Prahy v květnu 1868. Zde lze zmínit, že první verze základního kamene svou velikostí neodpovídala budoucí „velikosti“ Národního divadla, a tak byl zazděn do nároží sklepa louňovického pivovaru. Jak symbolické.

Poté, co jsme se vyškrábali na vrchol Blaníku a nafasovali vrcholovou mňaminku, dostali jsme také pamětní list, kalendářík s velikánem Tyršem a další drobnosti na památku. Následoval tradiční slavnostní sokolský ceremoniál s novou zástavou, která byla opravdu parádní a také pěkně těžká. Po několika krátkých zdravicích jsme zazpívali hymnu (českou i slovenskou) a byl rozchod. Každoroční sraz 28.10. na Blaníku je veřejný, takže dorazili také různí národovci a domobranci v tematických kostýmech doprovázeni smečkou psů. Patrně přijeli na Blaník přiučit se od rytířů, kterak bránit vlast, jenže ti stále spí jak zařezaní. Aby bylo vyprávění úplné – vystoupali jsme také na rozhlednu a pohlédli do malebného okolí v mlžném oparu. Chtěli jsme si i opéci buřty, ale nebylo nám přáno – cedule „Zákaz rozdělávání ohňů“ mluvila jasně, pročež jsme ostrouhali a udělali si alespoň společnou fotku s rozhlednou.

Poté jsme opustili vrchol a sestoupili k Veřejové skále zkontrolovat stav vojska. Zamčeno jako vždycky, zevnitř ani hles, naopak volání žaludku bylo stále naléhavější. Proto byla zvolena jako další cíl chatová osada u říčky Blanice, kde se mohou nacházet opuštěná ohniště a možná i nějaký ten gril. Za tůjí. Začali jsme tedy bloudit směrem této představy ráje. Cesta byla sice místy strastiplná, jednu chvíli doslova trnitá, ale chatové osady jsme zanedlouho skutečně dosáhli. Nicméně ohniště nebyla zcela opuštěná, takže jsme rozdělali oheň u řeky na hnoji. Ukázalo se, že to byla dobrá volba - oheň brzy zaplápolal a po opékání byl snadno zahlazen. Zdeněk si opekl několik párečků, uvařily se dvě polívky a opeklo jedno jablko.

Poté, co se všichni dosyta najedli svých již notně ztenčených zásob, jsme pokračovali přes pole na vrch Hřívu, s důstojným Blaníkem za zády. Den se pomalu nachyloval a zmínění čtyři výletníci se začali postupně odpojovat. Od Veliše už pokračovalo zase jen noční jádro.

Martin a Anička Jarolímkovi

Když jsme dorazili do obce Veliš, rozloučili se s námi bývalí studenti AG a nynější manželé Anička a Martin. My jsme ale před sebou měli ještě závěrečnou cca čtyřkilometrovou etapu a některým z nás už scházela voda. Naštěstí bydlí ve Veliši milí lidé, kteří nás vřele uvítali a všem, kteří potřebovali, vodu napustili. S plnými lahvemi jsme se tedy mohli vydat na poslední úsek našeho putování, bohužel už bez Milana. Ten naši skupinu také musel opustit dříve. Popřáli jsme mu šťastnou cestu a vydali se směrem k nedalekému lesu a k vesničce Chobot. Blaník se stále vzdaloval a naše stíny se protahovaly. Za Chobotem v posledním lese se už stmívalo, a tak jsme začali sbírat chrastí a dřevo na plánovaný táborák. Ten jsme rozdělali na kraji pole u lesa, kde jsme si odložili věci a připravili večerní jídla. Pan profesor nám k tomu přečetl příběh o dvou andělech, který v sobě skrýval mnoho k zamyšlení.

Pro odlehčení jsme si pak zazpívali pár táborových písní. Pan profesor pro nás také uvařil dva čaje. Jako první koloval ovocný - ten nás všechny hezky zahřál. Na druhý (silný s mlékem) jsme složili všechny své cukříky, a tak vznikl chutný bílý čaj Dukát. U ohně se nám tak příjemně sedělo a povídalo, že jsme úplně ztratili pojem o čase. Najednou bylo 19:57. Museli jsme rychle sklidit papáníčko a pospíšit si do Lhoty Veselky na vlak. Naštěstí to už byl jen kilometr, takže jsme to hravě stihli.

Ve vlaku jsme si řekli Pamatovačku, za kterou jsme dostali delfínka, a v Benešově jsme přestoupili na rychlík do Prahy. Dlouhou cestu jsme si krátili hrou Papírky a Vláďa svou brutalitou velice zaválel. V Praze naši výpravu ukončila výstupní ňaminka, rozloučili jsme se a rozešli se s úsměvem na tváři.

Moc děkujeme panu profesorovi Lauschmannovi za uspořádání této náhradní Čtyřiadvacítky, kterou jsme si moc užili. Přejeme také Milanovi hodně štěstí při získávání profesorského titulu :-)!

Julie Komárková a Aneta Mateásková, 4.A