Filip Kafka na AG studoval od roku 2011 do roku 2019, nyní studuje obory Historie a Religionistika na Univerzitě Palackého v Olomouci. Šestý ročník gymnázia strávil na výměnném studijním pobytu v Norsku.

Hugo Kafka je Filipův starší bratr, na AG maturoval v roce 2012, vystudoval bakaláře Politologie a mezinárodních vztahů a magistra Bezpečnostních studií na FSV UK. Je vrchním ministerským radou v oblasti elektronizace justice na Ministerstvu spravedlnosti.

Anna Kafková je starší sestra Filipa a mladší sestra Huga. Nestudovala na AG, nýbrž na Křesťanském gymnáziu v Hostivaři, v letech 2009 až 2013. Absolvovala bakalářský obor Sociální pedagogika na HTF UK, nyní pracuje ZŠ jako asistentka pedagoga a vychovatelka ve školní družině.

Nejdřív dvě společné otázky pro všechny.

Jak váš život ovlivnilo, že na AG studovali vaši sourozenci?

Hugo: Já jsem si vlastně AG odchodil bez toho, aby někdo věděl, že nějakej Filip Kafka existuje, takže během studia mě to nějak neovlivnilo. Potom to ale bylo vtipný, když jsem z AG odešel, tak třeba v ročnících se kterejma se Filip kamarádil byli taky sourozenci nějakejch lidí z AG co jsem znal, tak se to tak jako zařadilo. Potom, když jsme byli na vašem maturiťáku, nebo takovejch akcích, lidem bylo jasný, co jsem zač, prostě "starej Káfa."

Filip: No, tak já jsem to měl úplně opačný. Řekl bych, že v nějakým smyslu se mi otevřela spousta dveří, tím, že tam byl Hugo, kterej tam osm let přede mnou už nějak operoval.

Hugo: Sem ti to prošťouch'.

Filip: A vlastně přesně - v těch ročnících, co byly nade mnou, byla spousta lidí, co Huga nějak znali, a říkali mi, že jsem "mladej Kafka," a "jó, to je brácha od Huga" a tak, což byl aspoň takový dobrý začátek vždycky při sbližování. Myslím, že kdybych šel na nějakou školu, kde by o mně nikdo nic nevěděl, tak bych se držel víc jenom v tý svý třídě, nebo možná bych měl nějaký kontakty s lidma rok nad a pod, ale tady sem fakt prožíval to, že AG je vlastně hodně multigenerační škola, právě tím, že tam byly ty příbuzenský vazby mezi spolužákama, ty příjmení se tam furt nějak opakovaly.

A zároveň to někdy mělo i negativní efekty. Některý učitelé si pamatovali Huga, a rozpoznali moje příjmení a pokračovali asi tak nějak tam, kde Hugo skončil, tak já jsem nastoupil.

Anna: I můj život tak nějak ovlivnilo to, že Hugo chodil na AG, protože když já jsem nastoupila na gympl, a začala se kamarádit s ágéčkem, Hugo byl na výměnným pobytu v USA. Takže tam nebyl u toho přímo se mnou, a bylo zajímavý, jak mně otevřelo dveře to, že jsem řekla, že jsem sestra Huga. Všichni udělali "Aha, supr, tak jo, tak to se asi budeme kamarádit."

A jinak - ani bych neřekla, že to AG bylo nějak úplně cizí prostředí, nejenom díky historkám tadytěch dvou, ale i díky tomu, že jsme tam občas zašli propagovat nějakou kágéčáckou akci.

Jaké byly za vašeho studia vztahy mezi AG a KG?

Hugo: V mým ročníku vlastně nejdřív žádný vztahy s KG nebyly, spíš potom se skamarádil Ančin ročník s ročníkem pod náma, protože tam chodily holky ze skauta, z Protěže, a okolo toho tam nabobtnala taková skupina bližších nebo vzdálenějších kamarádů, se kterýma jsme se vídali po barech a různejch akcích.

Anna: Na KG byla výjimečná atmosféra a přátelství skrz všechny ročníky. Hezky do toho zapadaly i vztahy s AG, které jsme vzali za takovou naší sestersko-bratrskou školu, hlavně při koncertech. My kágéčáci jsme chodili na ágéčácké skupiny a ágéčáci chodili na kágéčácké skupiny, případně jsme organizovali AG-KG Fest a přišlo mi to úžasný, našla jsem si tam přátele, které mám dodnes.

Hugo: Já jsem si ještě vzpomněl, co dalšího tmelilo AG a KG, že lidi docela přestupovali mezi těma školama, takže potom v ročnících po nás přecházeli lidi z AG na KG, případně potom ještě z KG na EA, Evangelickou akademii. A tím se to taky tak hezky...

Anna: Uzavřelo. Promísilo.

Pokračujeme s otázkami pro Filipa.

Pověz mi něco o svém studijním pobytu v zahraničí. O co šlo?

Jel jsem v sextě na studijní výměnu do Norska. Zrovna v sextě proto, že jsem se bál, že kdybych jel třeba o rok pozdějc, tak už bych se nestihl nějak aklimatizovat zpátky, a už by to bylo těsně před maturitou.

Šlo o kulturní výměnnej program, kde součástí toho bylo nejenom, že jsem chodil do cizí školy, ale zároveň jsem se měl i trochu víc angažovat s hostitelskou rodinou, naučit se místní jazyk, bylo to trochu víc orientovaný na ten celkovej zážitek.

Takže jsem tam normálně navštěvoval školu a bydlel jsem v hostitelský rodině. Ale do toho jsme měli ještě vždycky jednou za čtvrt roku takový soustředění, kde jsme probírali věci jako culture shock, stereotypy, rozebírali jsme tam naše zkušenosti s tím, jak se v Norsku máme. Byli jsme tam studenti z celýho světa. Potkali jsme se tak všichni navzájem a mohli jsme si vyměňovat zážitky, což nám někdy dost pomáhalo. Byli jsme najednou v úplně cizí zemi a aspoň jsme věděli, že nejsme sami v tom, když se nám třeba něco nedařilo nebo když se nám něco zdálo těžký.

Tys později do Norska jel ještě několikrát, že ano?

Byl jsem v Norsku opakovaně. Poprvý to bylo v sextě na tom výměnným pobytu, a pak jsem se vracel příležitostně na nějaký prázdniny, na Vánoce jsem tam jednou byl, v létě jsem tam jednou jel pracovat, na jahodovou plantáž, a takovej druhej delší pobyt byl po maturitě, kdy jsem jel dělat au pair k tý rodině, u který jsem předtím bydlel, tedy ke svý starý hostitelský rodině.

Jak jsi vnímal jazykovou bariéru?

Ten jazyk byl velká překážka. Studium normálně probíhalo v norštině, s tím, že když jsem potřeboval třeba nějakou pomoc, tak tam pro mě ty učitelé byli, a nějak mi radili, nebo mi zadávali třeba individuální práci. To se nějak překonat dalo, ale asi největší překážka, kterou tam zpětně vidím, bylo, že ten jazyk byl hrozně důležitej i pro socializaci.

Všichni ti spolužáci anglicky uměli, asi i líp, než si sami mysleli, protože byli takoví poměrně málomluvný, ale vlastně až někdy zhruba po půl roce, kdy jsem se naučil aspoň nějaký základní holý věty a začal jsem se nějak zapojovat do jejich konverzací v mateřštině, jsem nějak víc pocítil, že mě začínají brát jako kamaráda a ne jenom jako výměnnýho spolužáka.

Oni Norové jsou hrozně milí a zdvořilí a vždycky, když jsem si k někomu sednul, tak mi se vším pomáhal a radil, jak jen zvládal, ale byla tam taková určitá odtažitost, nebo nějaká vzdálenost, kterou jsem pociťoval.

Co se ti v Norsku obzvlášť líbilo? V čem bychom se mohli od Norů přiučit, třeba v souvislosti se vzdělávacím systémem?

Výbornej byl individuální přístup na škole. V Norsku mají trochu jinak strukturovanej systém školní docházky. Zrovna to vyšlo, že jsem nastupoval do prvního ročníku něčeho, jako by u nás byla střední škola, kde se člověk už profiluje na nějakej druh studia. Byla tam třeba matematická třída, jako máme i tady, ale zároveň tam byli i kadeřníci, záchranáři, a tak. Já jsem měl možnost si sám vybrat, na který to zaměření chci, a vybral jsem si umělecký. Ten rozvrh se možná trochu podobal rozvrhu na vejšce, kdy má člověk má některý hodiny spolu s ostatníma spolužákama a jiný má zase jen s tou svojí partou krásně mi to vyšlo, protože jsem v tu chvíli vážně zvažoval, že bych šel na na nějakou uměleckou vejšku, a tady jsem si to mohl zkusit. Nakonec jsem se rozhodl, že to dělat nebudu. Bylo to asi hodně unikátní v tom, že na AG bych si to prostě stejným způsobem nezažil.

Bylo v Norsku naopak něco, co tě nepříjemně překvapilo?

Trochu to, jaký postavení tam mají starší lidi, generace babiček, dědečků, a tak. Oni sami tak nějak vnímají, že už nejsou jako... užitečný, a nechtějí zatěžovat svou rodinu tím, že by se o ně musela starat nebo tak něco. Dobrovolně se tak odsouvaj' do ústraní. Zrovna ta rodina, ve který jsem bydlel, aspoň nějakej kontakt s těma prarodičema měla. Seznámili jsme se a měli jsme moc hezkej vztah s mojí hostitelskou babičkou a dědečkem.

To bylo moc příjemný, ale byl jsem hodně zaraženej z toho, jak to brali moji hostitelský sourozenci; že návštěva babičky je spíš nějaká povinnost, jednou za čas se to musí stát, ale jinak vlastně ty prarodiče mají bydlet sami, a dožívat jenom spolu, koukat na nějaký filmy, a zjevit se na Vánoce nebo na Velikonoce, a tak, no.

Jak tě změnila zkušenost se studiem v zahraničí?

Úplně radikálně a slýchal jsem to potom rok co rok od lidí, který mě od návratu ještě neviděli. Já jsem byl před tím výměnným pobytem, řekl bych, hodně málo aktivní a všeobecně jsem tak nějak nechával věci spíš plynout, trávil jsem hodně času hlavně o samotě. Až vlastně po tý zkušenosti z Norska, kde jsem najednou byl hozenej do vody, a musel jsem buď plavat, nebo se utopit, jsem si začal budovat takový ty... Asi jsou to pro většinu lidí základní sociální dovednosti, ale prostě to, jak si najít nový kamarády, jak se dostat do novejch kruhů, jak si najít sám od sebe koníčky, do kterejch mě nenutili rodiče, ale který jsem dělal sám, protože mě prostě zajímaly, začal jsem dobrovolničit, začal jsem pracovat. Spousta z toho jsou věci, který bych asi mohl dělat i kdybych nikam neodjel, ale ten pobyt v zahraničí byl hodně silnej impuls, kterej doteď vnímám, že je jedním ze zásadních obratů v mým životě.

Měl by si podle tebe studium v zahraničí vyzkoušet každý středoškolák?

Můj první instinkt je, že by tam rozhodně měl každej jet.

Já jsem ještě potom dobrovolničil a potkával jsem se s dalšíma studentama, který se vraceli, takže v tomhletom mám docela dost zkušeností - a ještě jsem nepotkal studenta, kterej by se odtamtud vrátil s nulovejma zkušenostma. My jsme vždycky říkali, že ty zkušenosti můžou bejt dobrý a můžou bejt i špatný. Může to bejt prostě těžký, já jsem to měl zrovna docela dobrý, že jsem měl dobrou rodinu, dobrý zázemí, dobrou školu, ale potkal jsem tam i spoustu studentů, do kterejch by člověk řekl, že na to nejsou stavěný, který byli prostě úplně hrozně introvertní, těžko si tam hledali kohokoliv, s kým by se bavili, sami to popisovali tak, že to bylo úplně strašný, ale vlastně každej z tadytěch lidí, když se potom vracel, tak říkal, že si z toho něco odnesl, a možná nejvíc dokonce ti, kteří měli ten zážitek špatnej.