Mohl by ses nám na začátek představit?

Jmenuju se Lukáš Kozák, je mi 29 let, AG jsem začal studovat v roce 2004 a skončil jsem v roce 2012.

Potom jsem šel na MatFyz, protože jsem chtěl být meteorologem, po roce mi ale došlo, že to není pro mě. Přestoupil jsem tedy na Institut ekonomických studií, kde jsem studoval čtyři a půl roku. Ani tam jsem ale nakonec neměl úspěch. Našel jsem se v právu, které jsem studoval chvíli zároveň s IES, a dokončil jsem ho teďka v lednu 2021. Takže jsem pak začal pracovat jako advokátní koncipient u spolufarníka ve farnosti Svatého Matěje, Martina Čeřovského. Možná ho tu někdo zná. Děláme takové menší věci, rodinné, všechny klienty, nebo většinu z nich, známe osobně. Díky tomu

vidíme výsledek, ty příběhy za tím, není to žádná nuda. Člověk tak není jenom nějaký kolečko v soukolí. Taková práce mě naplňuje.

To mám jako částečnej úvazek a mým dalším zaměstnáním je, že jsem předseda fotbalového klubu Ambassadors FC Praha. To je misijní fotbalová organizace, působící po celém světě.

Na co si z AG vzpomeneš?

Na úžasný, krásný mše tady v Ludmile, vždycky... ta atmosféra a vůbec ten kostel, na to hodně vzpomínám. Ač vlastně když si to zpětně promítám, tak v tom studiu to pro mě nebyla až tak nějaká důležitá věc, něco co bych považoval za vrchol školního roku. Ale teďka zpětně, to spojení s vírou a s tím kostelem bylo pro mě silný.

Jak bys řekl, že tě studium na AG ovlivnilo, co sis z něj odnesl?

Já bych řekl, že určitě první věc, co jsem si odnesl z AG, je spousta známejch, kontaktů, a vlastně ne jenom z tý školy, ale i mnoho lidí okolo, co jsme potkávali na různých akcích.

Potom si myslím, že nějaká... otevřenost bych to nazval, ke světu, k poznání. Způsob přemýšlení, díky kterýmu jsem dokázal potom na vejšce, o různých věcech přemýšlet hloubš, než jsem viděl třeba u ostatních. Víc filosoficky. To možná vychází z toho, že jsme tady měli hodně filosofii, kterou jsem nejdřív nesnášel a potom ji miloval, a myslím si, že to byla velká výhoda, třeba pak v právech, mít nějakou schopnost nadhledu nad těma informacema, co jsme dostávali.

Co dál?

Potom, jak jsem zmiňoval tu víru, to sepětí s kostelem, tak vlastně AG, teďka můžu říct, možná nějak zachránilo mojí víru. To prostředí, nebo ty lidi v mým okolí, co jsem tu měl, mě nějak provedli přerodem z dětský víry na víru dospělou. Neřekl bych, že se na to AG specializuje, ale to prostředí tak působí. A to považuju za velmi cennou věc, co mi AG dalo.

V čem spočívá práce advokátního koncipienta?

Připravuju se na advokátní zkoušky a musím mít tříletou praxi, než se dostanu ke zkouškám. jestli je složím, mohl bych být advokátem.

To by znamenalo, že bych zastupoval společnosti nebo fyzický osoby před soudama, před správníma orgánama, sepisoval různý smlouvy... já to vlastně dělám už teďka, ale musím působit pod nějakým advokátem, kterej to oficiálně vždycky pošle a zkontroluje mě, a vlastně mě školí a učí.

Říkal jsi, že jsi předseda fotbalového klubu Ambassadors FC Praha. O co jde?

Ambassadors jsou misijní organizace, která působí celosvětově ve 28 zemích, na všech kontinentech. Jejich cílem je představovat Boha, víru nevěřícím lidem. A druhým cílem je nějak se starat po osobní stránce o ty hráče. Vzhledem k tomu, že působí třeba v Jižní Americe nebo v Africe tak často i po stránce nějakýho živobytí.

Například v Africe založili Ambassadors Fotbalovou asociaci Senegalu, která vyhrála Mistrovství světa, v Jižní Africe před MS naučili asi 2000 trenérů trénovat, a tím vlastně některým z nich dali práci.

Tady u nás v ČR je to hodně o tom představování víry nevěřícím lidem. Máme 70% hráčů nevěřících, a na každým tréninku máme vždycky pětiminutový zamyšlení, duchovní program, kde se zabýváme nějakým tématem, například "Boží láska," nebo "Trpělivost."

Nemusí to být vlastně nějaká témata vyloženě z víry, nebo duchovního světa, ale může to být čistě osobnostní rozvoj atd.

Tímhle způsobem se snažíme jim víru představit, aby se potom hráči mohli třeba rozhodnout, když uvěří, že se nechají pokřtít, a nebo aspoň aby tak nějak tušili, co to ta víra je. Když přijdou do týmu,

tak nevědí vůbec co to je, neumí si představit, co znamená, když někdo věří, a tímhle způsobem jim ukážeme, že věřící nejsou divný lidi, víra není nějak záhadná. Potom už tomu rozumí a když se s tím třeba někdy setkají, tak k tomu už přistupují tak, že to není něco zvláštního, čeho se mají bát, ale že věřící člověk je normální.

Kromě toho se často staráme o ty hráče jednotlivě. Pokud se dostanou do nějaký složitý situace, snažíme se jim pomoct. Pokud třeba nevědí, co po škole, tak to s náma můžou probrat, když je jejich rodina ve finančních problémech, snažíme se třeba jim z nějakejch fondů platit tréninky, aby za ně nemuseli platit oni. Snažíme se to s nima konzultovat, pokud mají zájem, bejt jim nějakou oporou, když třeba žádnou jinou nikde nemají. Takže všichni vedoucí, všichni trenéři jsou věřící a jsou tak nějak školený na to, aby tohle uměli, aby tohle dokázali.

Možná bych ještě řekl, že působíme hodně hlavně tady v Riegráčích, na Sokole, tam máme většinu mládežnickejch týmů. Máme týmy od šesti let až do dospělejch, potom jsme taky na Krymský a nebo v Braníku. Hrajeme soutěž velkýho fotbalu, máme teďka i oficiálně tým starších žáků, to znamená kluci 13 - 15 let, kteří hrajou soutěž, a pořádáme letní fotbalový kempy.

Jsi aktivním členem politické strany. Jak vypadá tvoje fungování v politice?

Moje fungování v politický straně je omezené na komunální úroveň, nikdy jsem ani neměl moc ambici jít někam dál. Vždycky jsem zároveň chtěl pomoct těm politikům, které považuju za odpovědné, rozumné, aby měli tu sílu i v lidech, které můžou využít jako dobrovolníky, bojovat za to, co já považuju za správný.

Takže jsem se dal do politiky abych pomáhal při kampaních, nějakým způsobem třeba přidával svoje myšlenky, když se buduje program, na nějakých ideových, programových konferencích. To je na tý celostátní úrovni.

V tý komunální i občas kandiduji, ale nikdy na nějakém místě, co by vlastně bylo volitelné. Spíš jsem tam, abych vlastně propůjčil svoje jméno lidem. Pak ho lidi, kteří mě třeba znají, uvidí na kandidátní listině a budou vědět, že těmhle politikům já věřím, že je považuju za odpovědné, schopné, a chci, aby se tam dostali.

To je asi ta moje role v politický straně. Není to nic světobornýho, ale myslím si, že je to důležitý pro fungování státu, města, společenství, ve kterým žijeme. Aby bylo dost těchhle lidí, kteří do toho jdou jenom proto, že chtějí pomoct, že chtějí přispět svým názorem, a nechtějí tu politiku nutně dělat, sedět v zastupitelstvu, hlasovat. Chtějí jen podpořit ty, kteří to dělají správně.

Podle mě, kdyby takhle šlo víc lidí s tímhle úmyslem do politických stran, jak je zvykem na Západě, tak by naše politika a politická kultura vypadala trošku líp. Politici by nebyli tak odstřižený od společnosti, od normálních lidí, kdyby jich prostě měli víc kolem sebe. Teď mám pocit, že se občas uzavírají, protože lidí v politice je tak málo, že se vlastně potkávají jenom s těma, který tu politiku dělají aktivně, a ne moc s nějakejma obyčejnejma členama.

Třeba na Praze 6, kde já působím, je to lepší, tam ty buňky jsou velký, myslím si, že ve všech stranách. Ale v jinejch městskejch částech nebo v jinejch městech je to podle mě horší.

A další věc, v níž bych rád podpořil všechny mladý lidi, který tohle třeba budou číst, tak je vstoupit do mládežnický organizace nějaký strany. Tam leží většina mý politický práce. Jsem v předsednictvu mládežnický organizace jedný nejmenovaný strany v Praze. Starám se tam o členskou základnu, dělám pohovory, a snažím se takhle mladý lidi nadchnout pro politiku, protože věřím, že v nás, jestli se ještě můžu prohlásit za mladýho, mladejch, je budoucnost tohohle státu.

V těch mládežnických organizacích člověk nenásilnou formou pozná tu stranu, a nemusí se hnedka nějakým způsobem zařadit nebo označkovat, že je v politický straně. Může prostě vstoupit do tý organizace, která je jenom spolkem, potká politiky, pozná, co to ta politika je. Ty politici se tam většinou s lidma baví neformálně, kamarádsky, jsou vděčný, že tam někdo je, a že jim třeba pomáhá v tý kampani, nebo vymýšlet programy pro mladý lidi, pomáhá jim se s nima normálně bavit. Protože - co jsem taky poznal v politice, politici často hrozně ocení, když s nima konečně někdo normálně mluví, že si s nima sedne na pivo nebo na kafe a třeba s nima normálně rozebírá ty problémy, snaží se je pochopit a diskutuje s nima, a ne jenom že jim nadává třeba na ulici nebo jim píše naštvaný maily, nebo telefonáty. Že se o to někdo zajímá a třeba i je kritizuje, ale prostě se s nima normálně baví.

Takže bych takhle chtěl povzbudit, pokud o tom uvažujete, o nějaký politický angažovanosti a nejste si jistý ještě vstupem do strany, a nebo jste ještě mladý, je vám patnáct až osmnáct, tak můžete vstoupit do nějaký mládežnický organizace a poznat tu politiku blíž. Kdykoliv můžete odejít, pokud se vám to nebude líbit.

Děláš toho opravdu hodně. Nemůžu se nezeptat: Jak to všechno stíháš?

Aktivit mám skutečně hodně, třeba ještě kromě práce v advokacii, kromě předsedání klubu a politickejm aktivitám, jsem například ještě vedoucí na animátorským kurzu LIFT, což je duchovně-formační kurz pro mladý lidi. I někteří studenti AG tam teďka chodí jako účastníci. A potom je ještě spousta dalších malejch věcí, kam se přichomýtnu, nebo něco dělám.

Ve všech těch aktivitách jsem proto, že mě to hrozně baví a dává mi to energii.

Často jsem zjišťoval, že jsem se bál říct "ano" na nějakou výzvu, nějak přijmout zase další úkol, ale cítil jsem, že mě to tam táhne, že jsem tam nějak volanej. Když jsem tohle cítil, a řekl jsem to "ano," tak jsem nějak nikdy nepociťoval, že bych to nezvládl. Vždycky mi to dodalo nějakou energii. Díky tomu, že mě to tak bavilo, že jsem v tom viděl smysl, se ty ostatní aktivity nějak uzpůsobily. Čas není nafukovací, samozřejmě, takže něco člověk musí omezit. Ale ve chvíli, kdy jsem řekl "ano" na něco, co mi dávalo smysl a bavilo mě, tak se to ostatní nějak umenšilo, abych to stihl všechno.

A možná se stalo, že jsem kvůli tomu studoval dýl, přiznávám, ale zpětně toho nelituju, protože jsem získal zkušenosti který se mi hodí v práci, ať už předsedy klubu, nebo v tý advokacii, a poznal jsem spousta lidí, což se taky hodí.

Tak jsem možná přišel na to, že se člověk nemá bát výzev a nemá se bát toho, že nebude stíhat, protože se to vždycky nějak vyřeší.

Zas na druhou stranu, došel jsem i k tomu, že člověk nemůže říct "ano" na všechno, protože to by se fakt zbláznil, a musí rozlišovat, jestli to fakt má smysl, ta aktivita, do který je zvanej, a jestli to třeba nemůže dělat někdo jinej, kdo je na to vhodnější. Nemáme se bát si přiznat, že je někdo vedle nás, koho známe, kdo to umí líp. Můžeme třeba oslovit tohodle člověka, protože ten, kdo ho zve do tý aktivity, toho mýho kámoše třeba, kterej to umí líp, nezná. Takhle to můžu zprostředkovat a tím pomoct, možná víc, než kdybych to dělal sám a zároveň se tím zničil, protože bych to nestíhal.