Václav Šmilauer na AG studoval v letech 1994-1998, třetí porevoluční ročník čtyřletého cyklu. Na “druhé straně”, kdy při studiu učil na částečný úvazek francouzštinu, filosofii a dělal pomocného síťaře/ajťáka na škole působil mezi roky 2003—2007. Působí jako programátor fyzikálních simulací na volné noze a instruktor meditace vipassana.

Řekněte mi nějakou svou vzpomínku na gymnaziální léta.

V rámci semináře ekonomie jsme se spolužáky provozovali školní bufet, který skončil v hlubokém bankrotu.

Co Vám AG dalo, nebo jak Vás nasměrovalo? 

Dalo mi spolužáky a pár inspirativních učitelek a učitelů. Později zkušenost práce se studenty, s některými jsem stále v kontaktu.

Kde jste studoval a pracoval po maturitě? 

Rok jsem byl v USA na střední škole jako výměnný student, to bylo velmi přínosné — kulturně i vědomostně, měli tam opravdu kvalitní výběrovou výuku antropologie a němčiny. Pak jsem studoval filosofii na FF UK, souběžně materiálové inženýrství na ČVUT. Na Erasmu jsem byl rok v Grenoblu a pak ještě na část doktorátu z numerické mechaniky, který jsem dokončil v roce 2009 a zahrnoval i trochu pedagogické činnosti — plasticita, viskozita a poškozování materiálů. Po půlroční přestávce jsem byl rok na univerzitě v Innsbrucku jako postdoc (výzkumník bez pedagogických povinností), vrátil jsem se následně do ČR; od té doby jsem na volné noze v oboru fyziky a simulací, měl jsem několik menších úvazků na ČVUT na různých evropských projektech a jednou nohou jsem v pracovně Německu.

Jak vypadá vaše současná práce?

Ta počítačová práce je jednak programování simulací (HPC — high performance computing), jejich pre a post-processing; obvykle se jedná o simulaci sypných materiálů, s občasnými odbočkami do proudění, mechaniky kontinua, vedení tepla atd. — využívám kontakty na odborníky pro příslušné typy úloh. Obvykle se jedná o optimalizační úlohy pro průmysl. V posledních letech se k tomu přidalo vyhodnocování dat z laserových sensorů, takže komunikace s hardwarem, real-time zpracování signálu, computer vision atd. Vyvíjí se to dosti organicky. Veškerý software, který používám, je open-source; s drobnými výjimkami.

Ta pro mě zajímavější část “práce” je práce s lidmi — meditační kurzy a retreaty, o tom asi bude ještě řeč.

Jak jste při pozdějším studiu a práci vnímal zkušenost z AG?

Při studiu na AG nejspíš dozrála většina mých životních neuróz, což by se ale v tom věku stalo kdekoliv jinde :) Živě si vybavuji, jak úsměvné mi později přišlo časté stresování maturitní zkouškou — a rád bych si představoval, že se to mezitím změnilo.

Představte nám, prosím, co je to meditace vipassana.

Vipassanā souhrnně označuje buddhistické meditační techniky zaměřené na metodu, jak se naučit rozumět vlastnímu prožívání. Velká část našeho běžného prožívání se děje automaticky, což je sice adaptivní, ale často ne v našem nejlepším zájmu. Tento typ meditace je určitá laboratoř, kde si mohu dát svoje prožívání pod mikroskop a učit se vidět, jak se odehrává v reálném čase, což značně ovlivňuje (blahodárně) prožívání i sebepojetí. V žargonu západní teologie by se jednalo o kontemplativní (a tedy svým způsobem pasivní, nezasahující) pozornost.

Nosíme v sobě spoustu reaktivity, často podmíněné minulými zkušenostmi. Na drobné situace, události, ale třeba i jen pocity reagujeme podrážděním, pochybami o sobě, otupělostí, obavami, netrpělivostí, chtěním; to se projeví už v tom malém měřítku — hovoříme o zlomcích sekundy — a čím více automaticky se tohle všechno seběhne, tím více reakce probublá do toho, jak se vztahuji k sobě a ostatním v běžném životě. Reaktivita je z velké části vnitřní, snadno se do sebe zacyklí a pak žijeme více v telenovele, která nám stále běží v hlavě, a kde hrajeme hlavní roli.

Takže při tomto typu cvičení se jednak mysl tuto reaktivitu skrze pozornost odnaučuje (tradiční texty hovoří o očišťování mysli), případně ji dokáže do nějaké míry neutralizovat (ne však potlačovat!); a pak i lépe rozumí prožívání svému i ostatních.

Prakticky vypadá meditace jako pomalá chůze či sezení se zavřenýma očima, kdy si všímám toho, co se v mé mysli / těle děje: ať už to jsou tělesné či smyslové vjemy, pocity, myšlenky, fantazie atd. A periodicky se vracím pozorností ke kroku či dechu, dokud zase někam neuteče, a tak stále dokolečka. To je letmý popis základního cvičení.

To se dá provozovat hodinku denně, kondičně, tak jako si někdo jde zaběhat.

Při intenzivní meditaci ovšem hovoříme o třeba 14 hodinách denně, několik týdnů v kuse. Může to být dost náročné. Je důležité mít k ruce někoho, kdo tím procesem dokáže provést, a být v prostředí, které je podpůrné: bez mluvení, telefonu, čtení, psaní, dotýkání, atd. Takové zázemí typicky poskytují kláštery či (v našem prostředí) meditační centra.

Buddhistická teorie hovoří o třech komplementárních směrech rozvoje osobnosti (sikkha, dosl. trénink): psychosociálním zdraví (tam patří pěstování ctností i dalších dobrých návyků v konvenčním smyslu), stabilitě mysli a moudrosti / porozumění — a tento třetí směr je vipassana. Každý z těch třech má různé cíle a různé nástroje.

Vipassana je tedy jen část toho celého, byť důležitá. Tato trojí struktura je nosná i dnes. První komponenta (sīla sikkha, trénink charakteru v konvenčním smyslu) je kulturně a společensky podmíněná a je třeba ji přiměřeně a individuálně rozšířit — sem spadají třeba i sociální dovednosti, narovnané rodinné vztahy, psychoterapie, práce s traumaty atd.

A ještě je třeba dodat, že hovořím o buddhistické tradici jihovýchodní Asie, kterou Evropané nazvali theravāda — o tradici tibetské či dálnovýchodní, kam patří např. zen, nevím dohromady nic.

Liší se tato tradice meditace nějak výrazně od křesťanské kontemplativní modlitby?

To by vám pověděli zasvěcenější, křesťanskou tradici znám v tomto ohledu jen málo a jen z knih; to nestačí, pojmové zarámování je velmi odlišné. Existují např. články porovnávají spisy sv. Jana od Kříže s popisy stupňů vipassany — na západě se ostatně ve vipassaně často používá od sv. Jana přejatý termín temná noc (dark night) pro fáze vhledu do utrpení. Trapista Thomas Keating organizoval mezináboženské konference ve Snowmass, kde se potkávali kontemplativci — nikoliv teoretici — a osobně hovořili o těchto dosti osobních věcech od srdce do srdce; něco z toho později popsala kniha The Common Heart.

Co je účelem této meditace?

“Být v pravdě”, učit se v každé situaci a každém okamžiku oběma nohama na zemi. Mít vnitřně prostor okolo stále se měnícího prožívání. Porozumění tomu, kde se bere trápení a stres skrze intimní seznamování se s ním v meditaci: s chtěním, odporem, otupělostí, neklidem, strachem, pochybami. A v důsledku toho mít více laskavosti pro sebe i ostatní; více přijetí, vyrovnanosti, odolnosti, energie, trpělivosti.

Jak jste se k meditaci dostal a jak jste se rozhodl ji vyučovat?

Měl jsem dlouhé a velmi těžké období v nultých letech, které začalo zraněním, nemocí a pak se přelilo do mnohaleté deprese, kdy jsem opravdu balancoval na hraně života. Překvapivě přitom probíhaly konvenční záležitosti jako studium, byť za cenu neustálého ždímání posledních zbytků energie, medikace,  terapií, a také rezignací na mnoho z toho, čemu bych se býval rád věnoval. Na první meditační kurz v Německu jsem se přihlásil trochu ze zvědavosti, řekla mi o něm kamarádka. Sice jsem o meditaci předtím mnoho četl, a něco málo i zkoušel, ale vlastně jsem to vůbec nechápal. Byl to pořádný očistec. Stále jsem toho moc nepochopil. Ale cítil jsem po kurzu o mnoho lépe, byť to postupně odeznívalo.

Hledal jsem pak, co o tom všem ví západní psychologie, tehdy jsem narazil na MBSR (Mindfulness) a přihlásil se do tréninku, též v Německu.

Mezitím jsem byl na dalších kurzech, po Evropě, kdy mi lépe došlo, jak si mysl kontinuálně vytváří trápení pro sebe a často i druhé okolo; a pak na delších v Barmě a Thajsku. V Thajsku v Chom Tong jsem byl pak déle jako asistent; takových nás tam bylo víc, pomáhali jsme celkově s chodem centra, seděli při denních rozhovorech meditujících s jejich učiteli, sami meditovali a pak i meditující vedli. Krátce jsem oblékl mnišské roucho. Na jedné klášterní ceremonii v Thajsku jsem dostal od opata kláštera Ajahn Tonga zlatě zarámovaný glejt, že mohu učit meditaci; Thajsko si potrpí na obřadnost a má to svůj půvab, i je to opravdu účinné cvičení trpělivosti.

Seznámil jsem se tam též s Katarínou ze Slovenska, která tehdy v Chom Tong byla dlouhodobě jako asistentka a učitelka, a společně jsme pak upekli první kurzy na Slovensku — byli jsme tam nejdřív jen jako organizátoři. 

K samostatnému učení to byla vnitřně ještě předlouhá cesta — zejména mnoho pochyb o sobě, které jsem musel překonávat; zde mě podpírala vlastní meditace a pak šéf thajského cetnra, Thanat Chindaporn, kterému jsme mohli kdykoliv zavolat, pokud jsme se potřebovali na něco zeptat nebo prostě podpořit. Fungovat ve dvou je velká pomoc. A pak nám pomáhalo mnoho dalších dobrých lidí — slovem, penězi, nápady a tak dále.

V posledních letech vedeme 3× dvoutýdenní kurzy na Slovensku za rok (jaro, léto, podzim). K tomu ročně 3–4 bloky vlastní meditace, cca 12-denní. Mám štěstí na flexibilní (počítačovou) práci, která mi to umožňuje; a taky nulovou rodinu.

Občas děláme kurzy MBSR (Snižování stresu pomocí všímavosti / mindfulness), v poslední době online; pro obecnou veřejnost či profesní skupiny — např. terapeuty. Chystáme podpůrnou online skupinu pro práci se závislostmi pomocí mindfulness (Mindfulness-Based Relapse Prevention); půjde hlavně o “soft” závislosti jako jídlo, technologie, sex, práce, sport.

Mindfulness je ovšem něco jako mateřská školka, v porovnání s vipassanou— jsou to důležité základy, ale dosah vipassany je o mnoho hlubší a přesažnější, proměňující osobnost.

Vidíte nějakou souvislost mezi svou prací a meditací?

Prožívání vždy prochází přes mysl a může tedy být více čí méně deformované; to se týká práce ale třeba i osobního života. Takové vnímání pak vede ke špatným rozhodnutím, chování, ke konfliktům s ostatními či se sebou, k chronické nespokojenosti atd. Každý okamžik pozornosti nahrazuje aspoň na chvíli vnitřní automaty porozuměním, orientací v sobě.

Jake jsou Vaše zkušenosti, ať už osobní nebo zprostředkované, s vlivem meditace na každodenní život?

Staré návyky mizí pomalu, pořád někdy upadnu do deprese, úzkosti, marnosti, neklidu, obsesivního plánování, nějaké nálady — ale zvládám to o mnoho lépe, je v tom trochu lehkosti; rychle to přejde, a není to vlastně takový problém; prostě součást zkušenosti v tom okamžiku, která zase odejde. Lepší porozumění vlastnímu trápení má vliv i na jednání: minimálně laskavější a podpůrnější přístup k sobě i druhým.

A ty zprostředkované: strávil jsem měsíce a měsíce po boku svých učitelů, v Asii či Evropě, jako meditující či jako asistent — to pro mě byla a je velká inspirace, i ukázka toho, co může zvládnout čistá mysl - konflikty okolo, odpovědnost za ostatní, existenční nejistota, chronické nemoci, upoutání na vozík. Bez lamentování, bez potlačování, laskavě.

Dlouhodobý vliv nelze vždy úplně oddělit od změn prožívání, které přináší čas u všech, typicky určitý nadhled, více smíření se sebou. Meditace také nenarovnává  zvláštnosti temperamentu, nejsou to kouzla; i dlouhodobě meditující může být ostatním protivný, společensky neohrabaný, výstřední atp. Toho jsem sám myslím dobrým příkladem.

Pověděl byste mi něco o vědeckém zkoumání meditace?

To je velmi široká kapitola, kde mám omezené znalosti. V 60. letech, kdy meditace dorazila do USA, šlo o záležitost akademicky okrajovou a kvůli asociaci s hippies spíš podezřelou.

Obrovský krok vpřed udělal koncem 70. let meditující biolog Jon Kabat-Zinn: sepsal  replikovatelný protokol sekulárního meditačního programu MBSR, Mindfulness-Based Stress Reduction, a začal trénovat jeho instruktory. Od té chvíle bylo možné využívat metodologický aparát a publikační mašinerii výzkumu; a pochopitelně i grantovou podporu. Učitel meditace Shinzen Young hovoří o contemplative science jako “contemplative practices co-evolving with science” (kontemplativní cvičení vyvíjející se s vědou).

Ve spolupráci s existujícími terapeutickými intervencemi vzniklo a bylo ověřeno množství programů s elementy meditace pro specifické cílové skupiny: např. deprese (program MBCT z Oxfordské univerzity), doléčování závislostí (MBRP), chronické bolesti (MBSR, Breathworks) a další. Může být těžké se v tom celém zorientovat, protože attention training opravdu mění základní kameny prožívání a autoregulace — automatické chtění příjemného, vyhýbání se nepříjemnému, identifikace s myšlenkami, pocit fixního “já” — a projeví se proto co do účinků široce.

Výzkum je důležitý zprostředkovaně pro formulaci politik (policy-making) — pokud mají např. schválené protokoly doporučovat určitou meditační intervenci, musí být její účinnost podložená daty, a tak je to správně.

Dalším zlomem byla snažší dostupnost zobrazovacích metod — hlavně funkční magnetické rezonance (fMRI) v první dekádě tisíciletí. Většina studií předtím pracovala se subjektivní evaluací, fyziologickými ukazateli (puls, krevní tlak, hladina kortisolu, …) či s EEG. Pomocí fMRI je možné souvisle sledovat nervovou aktivitu částí mozku (přesněji: proudění krve, které s jejich aktivitou koreluje) a tím také vtáhnout do hry další existující poznatky “tvrdé” neurovědy. Zájemce mohu odkázat na knihu Buddhův mozek. 

Vytváří se také postupně jednotnější rámec pro cvičení z různých tradic, aby byl určitý společný jazyk. Jedna kategorizace např. rozlišuje rodiny meditací jako pozornostní (s podkageriemi zaměřená pozornost, monitoring objektu, monitoring subjektu), konstruktivní (zaměření na vztahy, hodnoty či vnímání) a dekonstruktivní (vhled do objektu, subjektu či neduální) a zařazuje do nich různé typy meditací v různých tradicích. Vipassana je dekonstruktivní, zaměřená na objekt i subjekt.

V posledních letech se věnuje více pozornosti možným nežádoucím účinkům cvičení mindfulness, už dlouho o tomto tématu píše Willoughby Britton. Přímé nežádoucí účinky souvisí většinou s vysokými dávkami cvičení v kombinaci s predispozicemi; tradiční rámec s přechodnou nestabilitou mysli počítá. Riziko se minimalizuje jako kdekoliv jinde: screeningem před kurzem, pečlivým sledováním meditujících v jeho průběhu (pravidelné rozhovory) i možností kontaktu po kurzu.

Na Vašem webu se píše, že jste prošel sebezkušenostním daseinsanalytickým výcvikem na Pražské Vysoké Škole Psychosociálních Studií. Oč jde?

Je to součást běžného psychoterapeutického výcviku — vedle sebezkušenostní skupinové terapie k němu patří ještě individuální terapie, teorie, individuální a skupinová supervize. Daseinsanalýza je fenomenologický, na prožívanou zkušenost zaměřený, směr psychoterapie. Pro mě to byla důležitá zkušenost v porozumění tomu, že všichni máme svoje trápení, že to je sdílená lidská zkušenost. Žil jsem pocitově do té doby v tom, že ostatní jsou v pohodě a všechny problémy světa mám jen já — a nikdo mi v tom nemůže rozumět. Bylo taky velmi zajímavé si osahat rozdíl mezi terapií a vipassanou — která přitom může mít nahodilé terapeutické účinky, a pro terapii je rozhodně velkou podporou. 

Meditace vycházející z východních tradic je v posledních desetiletích u nás stále populárnější. V poslední době se přidává "sekularizovaná" mindfulness. Má tato móda i nějaká negativa? Je třeba si dát na něco pozor?

Většina meditací z východních tradic vychází, protože asijské společnosti mají (nevím proč) dlouhou — hovoříme o tisíciletích — kontinuitu v systematické kultivaci pozornosti, včetně mohutného korpusu teoretických knih na toto téma. To je mimo veškeré srovnání se západem. Pro představu si stačí prolistovat třeba monumentální opus Mastering the Core Teachings of the Buddha; a to je jen výsek současné theravādy.

Jsem osobně velmi rád, že se v této oblasti můžeme poučit, není to samozřejmé.

Popularita, o které hovoříte, je pro mě projevem skutečné potřeby o sebe pečovat či nežít naplocho. Na ní se navazují nabídky různé kvality. Nezbývá, než se zeptat na kvalifikaci, poradit se s někým zkušenějším, zjistit si reference. Lektoři mindfulness mívají certifikované výcviky, sdružují se v národních organizacích, podobně jako terapeuti, koučové atp.

Měl by meditovat každý?

Nejlepší by bylo, kdyby meditaci vůbec nikdo nepotřeboval. 

Jinak, pomozme si analogií s tělem. Měl by každý cvičit? Je jistě dobré mít povědomí o tom, že existuje cvičení pro tělo — a že se s ním každý aspoň v základní podobě seznámí v podobě tělocviku. Ať už později cvičí či ne. Tradiční metaforou řečeno, nedostane ryby, ale udici. Když udice nestačí, může se obrátit na specialisty: fyzioterapeuty, lékaře atd.

Podobně by bylo vhodné pěstovat obecné povědomí a zběžnou zkušenost, jak pečovat o své prožívání, jak být v kontaktu sám se sebou, jak být expert sám na sebe. Ať už se v tom směru budu chtít rozvíjet dále či ne.

Než začne společnost brát mentální zdraví vážně, to potrvá spíš desetiletí. První vlaštovky v tomto směru vidíme  v Německu, kde zdravotní pojišťovny přispívají dospělým na mindfulness v rámci prevence vyhoření, či v Británii, kde se mindfulness adaptovaná pro děti (pilotně) zařazuje do školních osnov (program “.b”, stop and be). Každého z nás čekají v životě těžké situace: rozchod, pocit selhání, smrt blízkého člověka, nemoc, chronický stres. Jak nás na ně připravuje naše kultura, co se o práci s nimi naučíme ve škole? Na nic takového si nevzpomínám.

Úplně jiná kapitola je intenzivní meditace vipassanā. Někoho má k meditaci vnitřní tíhnutí, či se v určitou chvíli objeví. Tina Rasmussen hovoří o 4 základních motivačních silách: přežití, intimita, společenství, pravda (enlightenment drive). Každý je má namíchané v různé době různě, některé mohou chybět. A je to tak v pořádku.

Meditace je ovšem také privilegium, stejně jako další směry kultivace včetně vzdělání: nemalá část světové populace nemá pro meditaci, a třeba ani nic jiného, vhodné podmínky vnější či vnitřní. Z toho plyne odpovědnost pomáhat podle situace nejen sobě, i pokora uvědomění, že nic z toho mi nepatří.