Marie Vymazalová, za svobodna Opatrná, na AG studovala v letech 1997 - 2005. Po maturitě vystudovala Dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě, kde v současnosti vyučuje. Na rektorátu Univerzity Karlovy působí jako členka kolegia rektorky pro sociální záležitosti a udržitelný rozvoj.

Rozhovor si můžete pustit jako video (lze zapnout titulky), nebo si přečíst jeho přepis níže.

Co jsi dělala po maturitě?

Po střední škole jsem šla na KTF UK, kde jsem vystudovala Dějiny křesťanského umění - i když je to teologická fakulta, tak šlo o studium kultury. Tím jsem prošla od bakaláře přes magistra až po doktorát.

Ještě jsem měla Arts management na VŠE a pak jsem se vydala do soukromé sféry. Když jsem dodělala doktorát v Itálii, tak jsem šla do nějakých kulturních projektů, během studia jsem samozřejmě pracovala a přivydělávala si.

Nakonec jsem se vrátila na KTF, kde jsem dostala možnost být jako referent PR. Tím jsem se vrátila do akademické sféry. Postupně jsem začala i učit a nakonec jsem se stala proděkankou pro vnější vztahy. Zůstala jsem u oboru a v současné době učím na dějinách umění a zároveň jsem na rektorátu jako členka kolegia rektorky pro sociální záležitosti a udržitelný rozvoj.

Jak taková univerzitní práce vypadá?

Ve své současné práci jsem rozkročena do dvou takových základních oblastí.

První z nich je fakulta. Samozřejmě jde pořád o dějiny umění, ale pro mě jsou to nové výzvy v tom, že se učím, jak učit další lidi, a jak je nadchnout v tom, co si vybrali pro svou vysokou školu, pro své studium. Přemýšlím, jak jim to přiblížit v současném světě - protože svět se mění, třeba náhled na vizualitu. A já je u toho chci udržet.

Zároveň takovou mou niternou záležitostí je, abychom, když se díváme na výtvarná díla, vždycky přemýšleli, proč ta výtvarná díla vznikla tak, jak vznikla. V mém specifickém prostředí to znamená sakrální díla. Po studentech vždycky chci, když se dívají na nějaký výjev, na nějakou malbu například, aby jenom neurčili, co to je, ale hledali za tím ten příběh, hledali důvody, proč ty postavy stojí tak, jak stojí, proč jsou tam ty předměty, co tam jsou, aby chápali, že to vychází z nějaké tradice, a dokázali ji rozklíčovat.

Takže to jsou pro mě dějiny umění - práce se studenty. Pro mě je to nové i v tom, že se učím vést práce a prožívám to s těmi studenty. Víkend jsem teď zrovna trávila tím, že moje diplomantka dokončuje diplomovou práci. Takže i když je to obor, který pro mě je "dostudovaný," pořád jsou v něm výzvy, nyní pedagogické.

A zároveň k tomu samozřejmě patří vědecká práce. V té se věnuji sakrálnímu umění v kontextu církevních řádů. Především 17. - 18. století, Čechy, ale i nějaké vlivy například z Itálie. To je taková moje srdcovka.

To je první svět, a pak je druhý svět. Druhý svět je momentálně ta rektorátní administrativa, kde si mě paní rektorka vybrala k sobě do týmu. Jsem členka kolegia rektorky pro sociální otázky a udržitelný rozvoj. To je agenda jakoby okolo samotného studia - to, co přímo studenti potřebují. Od nějaké psychologické podpory po vystavení kartičky, že jsou studenti. Pro to je na rektorátě speciální odbor, nad kterým já teď jsem, a společně s dalšími agendami, jako je udržitelný rozvoj nebo rovné příležitosti, se snažíme univerzitu posouvat dále.

A co tvá badatelská práce?

Ty dva moje světy se někdy doplňují, a někdy jdou úplně proti sobě.

Rektorátní svět je hodně o určité rychlosti a posouvání těch úkolů dál, aby se univerzita vyvíjela, ale proti tomu stojí ten badatelský svět, který se vlastně skládá z velmi pomalého studia.

Aby bylo studium důkladné, tak musí být svým způsobem pomalé, a je to humanitní obor, takže člověk krůček po krůčku objevuje téma, které studuje.

Například, v poslední době se věnuju poutnímu areálu Loreta, tady v Praze, a když chci nastudovat nějaký obraz a okolnosti, proč ten obraz vznikl, tak se na to musím koukat velmi komplexně. Musím si zajistit informace, jak to poutní místo vzniklo, zrovna u té Lorety to byl stoletý běh, kdo jej fundoval... Samozřejmě to získávání informací je v první fázi z odborných knih, ale v druhé fázi z archivu. Proto to tak trvá, protože člověk sedí, tu informaci hledá, a někdy ji nalezne, někdy ji nalezne v úplně jiném kontextu a pak se to spojí.

A pak samozřejmě přichází i ta práce čistě uměnovědní, kdy, když řešíte konkrétní umělecké dílo, hledáte vzory, hledáte důvody, proč umělec to dílo vytvořil tak, jak ho vytvořil, jestli na něco navazoval, jestli to dílo chtěl svou podstatou spojit s nějakým jiným dílem, nebo se chtěl zadavateli nějakým způsobem zavděčit, nebo to obsahově spojit s nějakou spiritualitou. Vlastně přicházíte k hotovému, a snažíte se rozkrýt ten příběh okolo a vysvětlit současníkům, proč je to dílo důležité, proč vzniklo, proč bychom si ho měli vážit, proč bychom ho měli zachovávat.

Jak vzpomínáš na AG?

Možná je to fráze, ale AG, to, že je to gymnázium, mi dalo určitý rozhled, základ. Že si člověk potom opravdu mohl vybrat cokoliv chtěl. Jako dítě, nebo jako mladý člověk, jsem to nedokázala ocenit, ale teďka vidím, že jsem se skutečně mohla rozkročit, kam jsem chtěla, a vlastně se mi to povedlo.

Vždycky jsem tíhla ke kultuře, k hudbě a k výtvarnému umění. A to se mi naplnilo, protože jsem dějiny umění vystudovala. Ale zároveň, když jsme třeba plánovali náš společenský večer, v septimě, tak jsem tam držela kasu. A to se mi potom také nějakým způsobem dostalo do života, protože jsem si na magisterském studiu k těm dějinám umění ještě dala Arts management, a to je něco, co mě teď v tom pracovním životě nějakým způsobem pořád doprovází, že se věnuju kultuře, ale určitým způsobem i managementu, řízení, a tam ty finance taky patří.

A určitě mi AG dalo i nějaké klidné zázemí pro těch osm let, kdy člověk nastupuje do školy jako dítě a vychází z ní dospělý, pro tohle zlomové období. A těch osm let v kolektivu, který jsme měli velmi dobrý a klidný, jsem díky tomu prošla v takovém bezpečném prostředí, na které ráda vzpomínám. Možná o to lehčeji, protože vím, co všechno přišlo potom, a jak krásné to na střední škole bylo.