Tereza Kaiserová, za svobodna Pištorová, studovala AG mezi lety 2002 a 2010, pracuje na kulturním oddělení německého velvyslanectví v Praze.

Jaké máš vzpomínky na AG? Jak bys řekla, že tě ovlivnilo?

Zrovna zítra večer jdeme slavit se spolužákama výročí dvacet let od nástupu do primy, je neuvěřitelný, jak to letí.

Ráda vzpomínám na školní výměny, kdy jsme jezdili do Německa. Byli jsme v Ebermannstadtu v Bavorsku a potom v Bad Münstereifelu. To bylo moc fajn, s těma svýma Němkama jsem v kontaktu dodnes, píšeme si, i se občas navštívíme, a určitě to posílilo moji orientaci na němčinu.

AG mě hodně ovlivnilo, určitě naše třída, kde jsme měli skvělý kolektiv, dodnes se scházíme jednou až dvakrát ročně. Za to rozhodně může i naše třídní, tělocvikářka Pavla Synovcová. S ní jsme zažili spoustu srandy a tím, že byla tělocvikářka, dokázala, že jsme skoro každej rok jeli na lyžák nebo na cyklovýlet, na sportovní kurz, a tam jsme měli tolik zážitků, že bych tady mohla o tom mluvit celý den.

Kromě ní mě samozřejmě formovali i další profesoři a profesorky, nasměrovali mě i pro další studium. Byla to třeba dějepisářka Almerová, která mě nadchla pro moderní dějiny. Dojeli jsme je s ní opravdu až do současnosti, ne jako na většině škol, kde se končí třeba druhou světovou válkou. Měli jsme i besedy s pamětníky, takže to mě opravdu hodně bavilo.

A pak to byli například němčináři. Paní profesorka Křivková a její Jugend debattiert, nebo pan profesor Täumer, s kterým jsme dělali Sprachdiplom. To mě bavilo, ačkoli byl hodně přísný a spousta spolužáků s ním měla problém. Já jsem němčinu měla ráda, a pak jsem ji i šla studovat.

Co jsi tedy přesně studovala po maturitě?

Po maturitě jsem dělala Česko-německá studia na FSV UK, to je multidisciplinární double degree program. To znamená, že jsme dva roky studovali v Praze a jeden rok na univerzitě v Regensburgu. Studium bylo převážně v němčině, a měli jsme třeba i povinnou stáž v nějaké česko-německé organizaci.

Potom jsem navázala magistrem na stejné katedře, Německo-rakouská studia, a už během školy jsem hodně pracovala, třeba v Goethe institutu, nebo v dalších česko-německých organizacích. To mě hodně nasměrovalo do práce na německém velvyslanectví, kam jsem se vydala po státnicích.

Co na německém velvyslanectví děláš?

Pracuju v kulturním oddělení, který má na starosti kulturu a protokol, to znamená, že podporujeme německou kulturu v Česku, německou menšinu, a také výuku němčiny. Takže třeba máme kampaň na podporu němčiny "Šprechtíme," podporujeme výměny mládeže, a další.

V oblasti protokolu to je hlavně příprava delegací, které sem přijíždějí z Německa, často na nejvyšší úrovni. Měli jsme tady kancléřku Merkelovou, německého prezidenta, ministry... A čím dál víc sem jezdí návštěvy i ze zemské úrovně, ze Saska, z Bavorska, ale i třeba z Durynska a dalších spolkových zemí.

Takže moje práce se částečně odehrává v kanceláři, kde komunikujeme s různými partnery z oblasti kultury, z politiky, z veřejné správy, z nezisku, a částečně je to potom vlastně produkční práce, kdy organizujeme koncerty, nebo ve spolupráci s dalšími nějaké akce.

A také někdy doprovázíme ty delegace třeba do Senátu, na Úřad vlády a podobně.

Proč bychom se jako Češi měli Německem zabývat, třeba na odborné úrovni jako ty?

S Německem máme tisíciletou společnou historii, jsme sousedé, ovlivňovali jsme se. Je to vidět třeba v jazyku, že v češtině je spousta germanismů, nebo v kuchyni. Pijeme pivo, žejo, s Bavorskem se přetahujeme o první příčku v tom, kdo vypije víc piva na hlavu za rok, máme knedlíky, máme řízek, koláče, to je prostě v rakouské nebo bavorské kuchyni stejné.

Jsme propojený. V současnosti samozřejmě obchod - Česko je třeba pro Německo v Top 10 zemích, se kterýma obchoduje, to samé pochopitelně Německo pro Česko.

Takže ta obchodní a kulturní výměna je bohatá.

A myslím si, že je potřeba to studovat do hloubky, ty dějiny, vztahy, to potýkání, protože prostě nás to ovlivňuje dodneška.

Třeba odsun, vyhnání, v český společnosti ještě podle mě není úplně zpracovaný téma. Až v posledních letech se to nějak probírá v kultuře, v literatuře, ve filmu, a stále je to vlastně jakoby kontroverzní. U části společnosti to vyvolává nějaký strachy, čehož zneužívají někteří extrémistický nebo populistický politici. Třeba, v zemanově kampani proti Schwarzenbergovi to ještě bylo rozhodující téma, ačkoliv je to sedmdesát let zpátky.

Takže myslím, že tohle česká společnost ještě nemá úplně zpracovaný a je potřeba si přiznat, že nejsme jenom oběť, ale že jsme taky dělali chyby.

To, že jsme přišli o tři miliony obyvatel, je dodneška vidět v regionech bývalých Sudet. Jsou to strukturálně oslabené oblasti, kde je velká nezaměstnanost, chybí tam, nebo se teprve buduje, nějaká identita, nebo vztah obyvatel k těm místům. Je to prostě vidět na každý mapě ze Statistickýho úřadu, kde je ta hranice, ve spoustě ohledů, ať už je to kriminalita, nezaměstnanost, další aspekty.

A jak je to z druhé strany, při pohledu z Německa k nám?

Co se týká pohledu Německa na Česko, tak tam to je hodně různé. Myslím, že kdo se nejvíc zajímá v Německu o Česko, jsou právě potomci odsunutých. Často sem jezdí a mají různé aktivity, spolky a opravdu se o Česko zajímají.

Kdežto u většiny Němců je ČR dost nezajímavá. Prostě malá země někde na východě. Bohužel ta železná opona je pořád, jakoby, v hlavách mnoha lidí. Vidím to i na svý rodině, protože jsem si vzala manžela, který je z Bavorska. Když tam někde řekneme, že je Praha dvě a půl hodiny autem, tak jsou všichni v šoku, že je to tak blízko. Protože pro ně je tam ta Šumava, a to je konec světa. Tam někde pak je jako Východ, nic.

Oni se orientujou na jih, jezděj' na Mallorcu, do Španělska, nebo pak Francie, Amerika, Anglie. Tím pádem Česko je dost nezajímavý. Ani v médiích není moc vidět, jenom výjimečně, spíš když se tady děje nějaká politická krize.

Ale třeba v pohraničí, nebo v tom Sasku, Bavorsku, je to jiný, ta příhraniční spolupráce funguje dobře, a pořád se buduje, pořád vznikají nový projekty, organizace, který se snaží tvořit tu vzájemnou výměnu.