Veronika Ageiwa, za svobodna Víšková, se v roce 2012 vdala za svého japonského spolužáka Kótu, který studoval v Česku. Společně se pak odstěhovali do Tokia. O svých zkušenostech a zážitích napsala knihu Deník japonské manželky.

Mohla byste se, prosím, na začátek krátce představit?

Jmenuji se Veronika Ageiwa, je mi 36 let a žiji v Japonsku.

Kdy jste studovala na AG? 

Maturovala jsem v roce 2005.

Řekněte mi nějakou svou vzpomínku na gymnaziální léta.

Těch mám samozřejmě hodně. Nejvíc asi vzpomínám na výlety, na lyžák, malířák atp. Takže vlastně na to, co jsme prožívali mimo výuku.

Co Vám AG dalo/jak Vás nasměrovalo?

Myslím si, že na AG jsem objevila svoji lásku k jazykům. Bylo to hlavně díky skvělým profesorkám, paní profesorce Špačkové a Hajičové.

A taky mi dalo mnohá celoživotní přátelství s bývalými spolužáky. Jsme v kontaktu dodnes a některé z nich považuju za své nejlepší přátele.

Kde jste studovala a pracovala po maturitě? 

Vystudovala jsem obory Překladatelství a tlumočnictví němčina a Sociologie na FFUK. Během studií jsem občas překládala a tlumočila, například na festivale Pražské jaro. Hned po státnicích jsem se odstěhovala do Japonska, kde jsem začala především učit češtinu v jazykových školách.

Řekněte mi, prosím, něco o Vaší současné práci.

V současnosti se už přes rok na plný úvazek věnuji překladu filmových titulků pro jednu velkou internetovou platformu. Práce mě velmi baví a líbí se mi i její flexibilita. Také se mi líbí po delší době pracovat s Čechy, člověk s nimi po pracovní stránce vyjde lépe než s Japonci.

Křesťanství v Japonsku má zkušenost staletí v ilegalitě. V posledních letech zažívá velký boom v Jižní Koreji. Je to podobné i v Japonsku? 

Křesťanství v Japonsku rozhodně žádný „boom“ nezažívá a ani ho v nejbližší době neočekávám. Křesťanů je tu velmi málo, asi 2 % populace. Řekla bych, že Japonci obecně mají spíš celkově vlažný přístup k náboženství, ovšem znám tu hodně lidí, kteří jsou vyloženě pověrčiví.

Ve své knize zmiňujete popularitu "křesťanských" svateb ve falešných kaplích s Evropany, hrajícími "kněze." Japonsko je obecně známé svou zálibou v přejímání zahraničních kulturních jevů, sběratelstvím západních popkulturních artefaktů a podobně. Z čeho podle vás tento specificky pojatý zájem o cizinu pramení, zvláště u společnosti s vlastní velmi unikátní kulturou a historií pocitu nadřazenosti?

Tradiční pocit nadřazenosti se obrací spíše k okolním asijským národům. Co se Evropy týká, hází nás většinou do jednoho pytle s Američany. Dokonce mají i slovo, které podle jejich vidění světa označuje „západ“, tedy Evropany a Američany. Slýchávám věty typu: „No jo, vy na západě se doma nezouváte.“ Nicméně podobné zkreslené vidění světa mívají častokrát i Češi vůči Japonsku. Asi jsou to zkrátka moc vzdálené země. Zcestovalí Japonci velmi obdivují evropské kulturní dědictví a architekturu. Mnoho z nich bylo v Praze, nebo o tom alespoň sní.

Z četby Vaší knihy jsem získal pocit, že většina kulturních rozdílů mezi Japonci a Čechy je vlastně docela snadno pochopitelná - prostě se ta samá věc dá dělat tak nebo onak, a oba způsoby mají své opodstatnění. Existuje podle vás nějaký rozdíl mezi Čechy a Japonci, který vede hlouběji a je těžší ho pochopit (nebo se s ním smířit)?

Pro mě je třeba doteď těžké pochopit, proč jsou Japonci sami na sebe tak přísní, a to jsem sama velká puntičkářka. Mají ve zvyku vytvářet skupinový nátlak i v poměrně neformálních situacích, což pak přetvoří k vnitřnímu nátlaku na sebe sama. Snaží se přizpůsobit, aby došlo ke kolektivní „harmonii“, která pak v každém jednotlivci vyvolá extrémní „disharmonii“. Pro mě je toto těžko stravitelné, ale postupem času jsem zjistila, že vlastně i pro samotné Japonce. Možná jsou v tom všem až přespříliš zakotvení, když tak vyrůstají odmala. Přála bych jim, aby se dokázali víc uvolnit a nebrat svět tak vážně.

Vaše kniha pokrývá poměrně dlouhý časový úsek - od seznámení s Vaším manželem v roce 2003 až po rok 2017. Ke konci píšete o tom, jak se Japonsko mění, stává se kosmopolitnějším, ztrácí svou uzavřenost a výlučnost. Znamenají podle Vás tyto změny nějaké hlubší "pozápadnění" Japonska, nebo jsou důvody jinde? Kromě Japonska a Česka jste žila také ve Francii a Texasu. Nedá se třeba říci, že nejde o pozápadňování Japonska, ale jakousi celosvětovou kulturní nivelizaci vyspělých ekonomik?

Nejprve bych chtěla uvést, že ono otevírání se světu a turismu je v posledních letech přerušeno krutou koronovou pauzou. Už přes dva roky je Japonsko pro turisty uzavřené a naprostou katastrofou skončila i dlouho plánovaná olympiáda. Jinak důvody, proč se Japonsko rozhodlo přilákat větší množství turistů, a tedy i podstoupit určité s tím související změny, jsou čistě ekonomické.

A co Japonsko vs. Česko? V kapitolách ze začátku minulé dekády ostře vnímáte rozdíly např. v kvalitě služeb. Cítíte po více než deseti letech, zvlášť když jste je z větší části strávila mimo Česko, nějaký posun i v České kultuře a společnosti?

Za těch 12 let, co už v ČR nežiji, se samozřejmě změnilo mnohé. Určitě vnímám zlepšení služeb obecně. K tomu patří například i lepší výběr restaurací a různých kuchyní (teď mluvím spíše o své zkušenosti z návštěv Prahy). Pokud porovnám současnou ČR s tou před lety, vidím velký posun. Některé moderní technologie, jako například internetové bankovnictví, aplikace na taxislužbu atp. v mnohém Japonsko i předčí.

Zvlášť v začátku své knihy popisujete různé nesnáze, kterým musí Evropan(ka), usazující se v Japonsku čelit. Často píšete o vyčerpání, frustraci, pocitu marnosti. Co Vám pomohlo tyto chvíle překonat?

Já bych řekla, že vyčerpáním a frustrací určitě trpí i lidé v Čechách. Nemyslím si, že by byl můj život jednodušší, kdybych se neodstěhovala. Jen by ty potíže byly jiné. Člověku v životě v takových chvílích určitě pomůže, když se může obrátit na Boha, obzvlášť pokud ve svém okolí nemáte nikoho, kdo by vám mohl pomoci.

Je něco, na co jsem se nezeptal a považujete to za důležité, nebo byste to chtěla sdělit?

Ráda bych současným studentům vzkázala, že je určitě dobré dělat si v životě plány a stanovovat cíle, ale nakonec nikdy nevíte, kam vás život zavane. Je to dobrodružství.