Když se naše skupina dvanácti dobrodruhů sešla 2. 8. 2022 na Florenci, přivítala nás šokující zpráva. Autobus není a nebude. Díky vyjednávání pana profesora s dopravcem se nakonec naštěstí povedlo zajistit dvanáct míst v autobuse, který jel o čtyři hodiny později. Toto čekání jsme si mohli díky velkorysosti paní Lišťanské zkrátit v nedaleké restauraci, kam naši skupinu pozvala na oběd. Následná cesta autobusem proběhla naštěstí bez komplikací, dokonce nedošlo ani na takřka legendární fronty na srbských hranicích, a tak jsme mohli o cca 25 hodin později vystoupit ve Staré Zagoře. Tam jsme se setkali s bratrem Jelečkem od salesiánů, který byl tak laskav a uschoval u sebe naše zásoby na větší část našeho putování. Přibližně o hodinu později jsme nasedli na vlak, který nás dovezl až do horské stanice Krstec. Tam už jsme dali na týden sbohem dopravním prostředkům a vydali se po červené turistické značce, která nás provázela skoro celé naše putování. Krátce po deváté večer před námi bylo cca 6 km do kopce k chatě Bulgarka. Na cestu, jejíž kvalita se v různých úsecích různila, nám krásně svítil Měsíc a hvězdy, a my jsme tak mohli pozorovat oblohu a poslouchat vyprávění o souhvězdích. Ani ne za 2 hodiny jsme dorazili k Bulgarce, po tmě jsme postavili stany a přístřešky, vyslechli krátké čtení na dobrou noc a poté už se uchýlili k odpočinku.

Ráno druhého dne jsme měli vyrážet v 9: 00, což se skoro podařilo. Před odchodem jsme ještě mohli doplnit vodu u chaty a poté už jsme se vydali do táhlého stoupání na vrch Bedek (1515 m n.m). Stoupání to bylo poměrně strmé a dlouhé a v závěrečné fázi ještě zintenzivnilo. Jaká byla proto naše radost, když jsme kolem poledne vrcholu dosáhli. Jediné, co toto potěšení mírně kazilo, byl fakt, že celý Bedek a jeho okolí jsou posety větrnými elektrárnami, které působí v malebné horské krajině jako pěst na oko. Ve stínu jednoho z těchto vrtulových obrů se ovšem odehrál náš první oběd, protože jinde na Bedeku stín prostě nebyl. Z našeho „obědového“ místa se nám ovšem otevřel výhled na náš dnešní cíl Buzludžu – komunistický monument bulharské nezávislosti. Cestou z Bedeku jsme (ještě nahoře) potkali volně se pasoucí stádo krav a poté se již jali sestupovat dolů. Když jsme přišli pod Buzludžu, rozhodli jsme se schovat batohy do lesa a hledat jeskyni, kterou jsme nakonec skutečně našli a většina z nás se také podívala dovnitř. Po speleologickém okénku nás již čekalo stoupání k památníku (1432 m n.m.). Nahoře jsme spatřili jeho vskutku velice neutěšený stav a také formou cedulí a plakátů (dvojjazyčných – během výletu rarita) jsme se seznámili se snahami o jeho záchranu. Chvíli jsme se kochali výhledy z vrchu a poté již byl čas zamířit zpátky k batohům a najít místo k noclehu, z vrcholu předběžně vybrané na postranním hřebenu. To jsme nakonec našli kousek od „památníku dvou zmrzlin“, jak ho Vláďa nazval, pod Buzludžou. Protože jsme předtím cestou minuli velké železné koryto s vodou pro krávy, rozhodlo se pár z nás, že se půjdeme vykoupat. Večer jsme (možná ne úplně legálně) rozdělali malý oheň. U něj jsme si kromě dalšího večerního čtení (Manka Kulička) také vykládali, kde jsme zatím o prázdninách byli a co nás každého ještě čeká. S dohasínajícím ohněm se většina rozešla do svých přenosných obydlí a uložila se ke spánku, pár zájemců se ovšem ještě vypravilo na večerní vycházku za hvězdami.

V pátek nás čekala především Šipka, průsmyk, kam nám měl bratr Jeleček dovézt naše zásoby na zbytek výpravy. Cesta vedla zpočátku po silnici a na rozcestí jsme se všichni dobrovolně rozhodli, že raději půjdeme mnohem těžší, ale zato hezčí cestou přes kopec. Kolem poledního se nám nakonec podařilo dorazit na Šipku, byť na dvě části, protože druhá polovina skupiny minula odbočku. Nakonec jsme se ale šťastně shledali a mohli navštívit tamní rozhlednu s muzeem. Během prohlídky vyšlo najevo, že Šipka je místem bulharské národní hrdosti, protože právě zde se tento národ vymanil z dlouhotrvajícího tureckého područí. Mezitím už dorazil bratr Jeleček, který nám kromě našich zásob přivezl i osvěžení v podobě zdejší chmelové limonády. Následoval sestup 676 schodů na parkoviště pod rozhlednou a ve stínu, který skýtaly tamní stromy, jsme mohli poobědvat. Po jídle jsme vzali na záda své, nyní výrazně těžší, batohy a stoupali směrem k našemu cíli, chyži Uzana. Výstup byl dlouhý a docela prudký, navíc ho komplikovala větší zátěž na zádech. Cestou jsme narazili jednak na hezkou bezejmennou dřevěnou vyhlídku a také na potůček jako z pohádky, kde jsme si mohli na chvíli odpočinout a opláchnout si nohy. Před Uzanou se výrazně změnil ráz krajiny, která tu připomíná naši Velkou jizerskou louku. Brzy jsme se začali poohlížet po nějakém místě na spaní. To jsme nakonec našli v řídkém lese u chaty Nezávislost. Po krátkém večerním povídání u stolu (oheň být nesměl) jsme vyslechli další večerní čtení a opět šli na kutě, protože tento den sebral opravdu spoustu sil.

V sobotu ráno jsme sbalili stany a přístřešky a doplnili vodu na Uzaně. Během čekání jsme si krátili čas pozorováním a mazlením se s velice roztomilými koťátky bydlícími u chyže. Potom nám již nic nebránilo v postupu směr chyže Partyzánská píseň. Tam jsme dorazili velice rychle, protože terén byl příjemný a cesta kvalitní. Kus před chyží jsme spatřili koně, kterému jsme alespoň trochu ulevili, když jsme mu povolili lano, kterým byl uvázán. Na chatě jsme kromě oběda z vlastních zásob zpestřili svou stravu koupí nanuků. Potom nás již čekal výstup na „novověkou“ horu (1492 m.n.m). Výstup byl docela příjemný a byť jsme vrcholu nedosáhli (obcházeli jsme ho ve výšce cca 1480 m), otevřely se nám nádherné výhledy zpět i kupředu. Následovala asi hodina lesní cestou úbočím, na jejímž konci jsme spatřili ceduli, která nám oznámila, že nyní vstupujeme do národního parku Centrální Balkán. Odtamtud to bylo už jenom kousek k našemu cíli, k chatě Mazalat. I přes počáteční komplikace s chatařkou jsme nakonec mohli postavit stany za chatou (byť za poplatek) a dokonce mohli rozdělat oheň v krbu. Protože jsme na chyži dorazili v rekordním čase, mohli jsme odpoledne strávit různými zábavičkami, ať už to bylo nošení matfyzáků do kopce, tanec nebo prostě jenom potlach. Večer jsme ještě společně probrali dnešek a zítřek, početli a trochu si zapěli a poté už se uložili ke spánku.

Neděle 7.8. jediná přinesla trochu horší počasí včetně deště. Nejdřív nás hned zrána čekal výstup od Mazalatu (1520 m) až na vrch Rusovatec (1975 m). Tady už skončily kopečky a začala skutečná vysokohorská turistika. Výstup byl poměrně náročný, a myslím, že většina z nás ocenila lana, za která se mohla občas chytit. Těsně pod vrcholem jsme udělali zastávku na oběd, ošetřili drobné zranění a poté pokračovali dále. Po výstupu jsme šli nádhernou, rozlehlou horskou planinou porostlou jalovcem a potkali stádo volně žijících koní a krav. Výhledy, které nás provázely, nelze úplně popsat na papíře, ale věřte, že byly úchvatné. Z planiny jsme ovšem museli docela rapidně klesnout o dobrých 400 výškových metrů k chatě Taža (1510 m n.m.). Tam se nám dostalo přátelského přivítání, byla nám nabídnuta polévka (kterou jsme s vděkem přijali) a mohli jsme se utábořit. Protože zbytek odpoledne pršelo, trávili jsme čas uvnitř chyže různými hrami (BANG!, šachy). Když se déšť utišil, mohli jsme si konečně uvařit večeři. Po ní bylo poněkud netradiční večerní čtení, předčítala se totiž poezie. Po čtení se část z nás ještě uchýlila do chaty a část z nás již šla spát, protože nazítří jsme měli stanout na nejvyšším bodě naší trasy.

V pondělí nás Vláďa vzbudil dřív, již v 7:00, protože nám chatař udělal výbornou snídani (smaženka, balkánský sýr, borůvková marmeláda a čaj). Kromě toho, že skvěle chutnala, měla ještě jednu velkou výhodu – byla bez práce. V 9:00 jsme opustili Tažu, sešli k potoku a stoupali na protější hřeben. Zde jsme vyšli podobně jako v neděli na krásnou horskou planinou, místy porostlou jalovcem a borůvčím. Z ní nás čekalo ještě jedno dlouhé, „natahované“ stoupání, na výšku 2131 m n.m. s prvním výhledem na Botev, a pak ze sedla až na 2209 m.n.m. Odtud už byla vidět i bývalá útulna Marinka pod Botevem – když jsme k ní došli, tvářila se neobyvatelně, ale poskytla ideální úkryt pro batohy. Zde jsme také batohy zanechali a po vydatném obědě zamířili na horu Botev – nejvyšší vrchol Staré planiny (2376 m n.m). Výstup jsme pojali poněkud „offroadově“, čili nešli jsme po cestě, ale krásnou strání nad malým plesem a pak volně po skalách. Po cca hodinovém výstupu jsme se dostali na vrchol. Byla dobrá viditelnost, a proto jsme měli celou Starou planinu jako na dlani. Na vrcholu se kromě vysílače nacházel i hezký památník revolucionáře Boteva, po kterém je hora pojmenována, a také záhadné „vajíčko“ sloužící pravděpodobně jako observatoř(? nebo radar?). Po rozdání vrcholové mňamky, zastávky u chaty s lučním záchodem a nafocení spousty fotografií jsme začali sestupovat dolů zpět k Marince, už normálně po červené značce. Tam jsme mohli v závětří rozdělat oheň na vaření a sníst si večeři. Společnost nám dělali tři velcí bernardýni, kteří hlídali nedaleká stáda krav a ovcí. Protože jsme byli všichni unavení a dost foukalo, po večeři se přečetla jenom krátká staroperská skica Šach Mat a poté se šlo na kutě. Noc byla okořeněna o netradiční zážitek, když se naším tábořištěm přehnalo stádo koní a krav. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

V úterý časně ráno se většina výpravy (7 os) vydala pozorovat nádherný východ Slunce z nejbližšího návrší. Bylo to opravdu nevšední, protože Slunce vyšlo vlastně jakoby na dvakrát, když po prvním východu ještě na chvíli „zespoda zapadlo za mrak nad sebou“. Ráno během snídaně se stala tragikomická věc – jeden z bernardýnů sežral Milanovi část snídaně. Po této úsměvné příhodě, která nám vystačila na celé dopoledne, jsme sbalili tábor a začali sestupovat dolů z hor. Celou cestu nás provázel výhled na Botev, který se ukazoval v celé jeho kráse, včetně sněhového pole pod vrcholem. Sestup byl překvapivě docela příjemný, až na výjimku poslední pasáže, kdy se poněkud zhoršila kvalita cesty, takže jsme museli dávat dobrý pozor, abychom si nic neudělali. Nalezení vhodného tábořiště sice dalo trochu zabrat, ale nakonec jsme našli místo vhodné jak pro stanisty, tak přístřeškáře. Když jsme zjistili, že cca kilometr daleko se nachází potok, kde se dá vykoupat, vzalo si pár z nás věci a šlo to prozkoumat. Potok tam skutečně byl (dokonce se ukázal jako místní vyhlášená lokalita) a skutečně se v něm dalo koupat, byť byla voda docela studená. Po návratu na tábořiště jsme se (nyní již „polidštění“) pustili do přípravy večeře. Po večeři jsme rozdělili oheň a u něj jsme rekapitulovali celé to naše bulharské putování. Podával se rovněž speciální erární voňavý čaj s mlékem a spoustou cukru a k němu první čtení. Plánovanou poslední vycházku za hvězdami málem pokazil krátký deštík, který se spustil okolo desáté hodiny večerní, ale 5 skalních romantiků přecejen vydrželo, vyrazilo a nelitovalo. Den pak uzavřelo výjimečné druhé čtení na dobrou noc.

Ve středu jsme se naposledy probudili ve stanu a před snídaní udělali výpravu za vodou do nedaleké vesničky. Ovšem nalézt zdroj vody se ukázalo těžší, než by si mnohý z nás myslel. Po návratu (s vodou) jsme naposledy posnídali venku a naposledy sbalili tábor. Čekalo nás už jenom nějakých 11 km do městečka Kalofer, našeho cíle. Cesta ubíhala velice rychle až na místo odbočky ke kapli sv. Dimitrije, kam jsme si nalehko zašli. Na louce s kaplí se stala kuriózní příhoda. Stál tu na pastvě krásný kůň, kterého si všichni hladili. Milan následně jen naznačil nasedání, jenže čtyřnožec v odpověď naznačil nekompromisní kopanec. Po tomto výjevu jsme usoudili, že je načase vrátit se k batohům a pokračovat do Kaloferu. Když jsme tam dorazili, zamířili jsme ke kostelu Archanděla Michaela, u kterého proběhl náš poslední oběd. Kromě vlastních zásob jsme rovněž využili nedaleké samoobsluhy. S plnými břichy jsme pokračovali dále do města, chvíli se zastavili ve stínu na náměstí a odtamtud došli asi ještě 3 kilometry po hlavní silnici směrem na nádraží. Vlak zpátky do Staré Zagory měl sice zpoždění, ale my jsme si čekání zkrátili konverzací s Bulharem, který pracuje v Česku a vykládal nám o tom, jak se mu u nás žije. Ve Staré Zagoře jsme měli zajištěný nocleh, večeři a snídani v salesiánském klášteře. Poté co jsme si u nádraží dali zmrzlinu, zavezl nás bratr Jeleček na místo noclehu. Všichni jsme se zaradovali, když jsme spatřili sprchy a záchody, které nebyly turecké. Po večeři (šopský salát) nás bratr Jeleček provedl klášterem a připojil povídání a salesiánské misii v Bulharsku. Závěrečné ohlížení za naším putováním a poslední čtení na terase nad městem ukončilo tento den, zítra jedeme domů.

Ráno jsme vydatně posnídali a poté už se vydali (opět díky odvozu bratra Jelečka) skrz starozagorskou romskou čtvrť Machala na zdejší autobusové nádraží. Cesta zpět již proběhla bez komplikací, autobus skutečně přijel (dokonce jen o čtvrt hodiny později). Fronty na srbských i maďarských hranicích a jedna větší nehoda na silnici postupně zvětšily naše zdržení až na víc než 5 hodin. Nakonec jsme ale všichni v pátek k večeru zdárně dorazili zpátky do Prahy na Florenc.

Závěrem bych chtěl (myslím za všechny) vyjádřit dík panu profesoru Lauschmannovi za přípravu a organizaci celé akce a díky patří rovněž všem zúčastněným za skvělou atmosféru, kterou v průběhu výletu vytvořili.

Za staroplanináře 2022 – Filip Chyška

Celkem nachozeno 111 km (z toho 16 km nalehko), převýšení asi 4700 m.

Více foto viz https://9393931.rajce.idnes.cz/Stara_planina_-_srpen_2022

Podrobnější minikronika v kabinetě 410, pamětní lístečky pro všechny vytvořil Martin Černý.

Díky za stálou přízeň shůry! – jménem celé skupiny – Zdeněk Lauschmann