Od 6. do 10. června měla naše třída konečně šanci pocítit, že je po pandemické krizi na AG opět vše ve starých kolejích, neb po dvou dlouhých letech jsme vyjeli za hranice Prahy učit se trochu jinak než běžně v lavicích a trénovat jiné části těla, než je náš mozek. Místo psaní poznámek nastoupilo šlapání do pedálů, místo poslouchání výkladu pobíhání po hřišti a místo sešitů se v rukou octly míče, pálky a buzoly. V pondělí totiž začal náš sportovní kurz v Českém ráji vedený pí. prof. třídní Chloupkovou a jejím kolegou trenérem Karlem Malimánkem.

Sešli jsme se v plné cyklistické výbavě ráno před školou, odkud jsme se “kolmo” vypravili na vlak. Ten nás přivezl až do Bakova nad Jizerou, odkud jsme se zhruba 30 kilometrovou trasou dopravili do našeho kempu. Za příjemného svitu slunce a předletních teplot jsme se ubytovali - nemohouce očekávat, co pro nás na další den nebesa přichystala.

Jelikož nejeden člen naší výpravy disponoval předpovědí počasí, úterní lijavec jsme naštěstí přeci jen mohli nejen očekávat, nýbrž se na něj i řádně připravit. Vyzbrojeni pláštěnkami jsme tedy ráno skočili do sedel a směrem vzhůru vyjeli ku Prachovským skalám. Tam jsme se kochali poněkud zamlženými výhledy, protahovali se úzkými pískovcovými uličkami a některé mokrá nátura výletu dohnala až ke zpěvu.

Ve středu jsme se vydali na celodenní cyklovýlet. Padesátikilometrová jízda nás zanesla do Jičína, kde jsme se mohli občerstvit a obdivovat tamější architekturu, ke koupání a nakonec i pod samotné Trosky. Na ty se ale vypravilo jen pár odvážlivců, zatímco zbytek skupiny se po vlastní ose vydal zpátky do kempu. Cestou jsme narazili na celou řadu krásných kostelů, historických budov a památek, avšak - budiž to kupodivu - zdaleka nejvíc jsme potkali čtyřlístků.

Dopoledne čtvrtého dne bylo věnováno variacím soft-ballu a jiným míčovým hrám, kterými byl ostatně prokládán celý pobyt. Po obědě nastal čas otestovat naše schopnosti v orientačním běhu, jež jsme se v průběhu kurzu snažili zdokonalit, a celý den byl zakončen posezením u ohně až do tmy tmoucí.

Z výjezdu se vrátila velká část z nás vyčerpaná, ale přesto můžu s jistotou říct, že společný čas se spolužáky v přírodě a v pohybu naopak dodal síly tam, kde se jich při dennodenním sezení před tabulí většinou příliš nedostává. Proto snad můžu za naši třídu vzkázat všem, které sporťák v budoucnu čeká, že je to opravdu jízda a že je nač se těšit.

Za septimu A

Justýna Tůmová