Článek není ani tak reportáž ze zasažené oblasti, natož sáhodlouhý příběh o studiu ve Španělsku, nýbrž autorova snaha o sdílení několika zkušeností.

Začátkem roku jsem si říkal, jak hezké by bylo si takříkajíc prodloužit prázdniny nějakým studijním výletem do zahraničí. Rozhodl jsem se pro mně již známou Valencii a pomalu jsem začal zjišťovat, jak dlouhý proces to s sebou nese. Zkoušel jsem navíc sehnat nějakou podporu formou Erasmu, což nakonec nevyšlo, a tak mi nezbylo, než si i papírování zařídit sám. (Kdyby někdo potřeboval poradit, jak se pracuje se stránkami španělského Ministerstva školství, popř. jak si zařídit homologaci do Španělska, nechť se na mě nebojí obrátit.)

Konečně jsem ale odjel na začátku září a na Pyrenejském poloostrově mě uvítaly teploty nad 30 °C a jasné nebe. Dlužno podotknout, že to bylo přesně v době, kdy se Česko zmítalo v povodních. Trochu jsem si říkal a po nás potopa, nicméně čas ukázal, že platí ještě něco, co jsem se na AGčku naučil, totiž vítr vane, kam chce, a tedy osud si mě vždycky najde… Nicméně trávil jsem nějaký čas pracovním odpočinkem studiem španělštiny a jiných předmětů, které jsem v jejich tradiční podobě zanechal v Čechách.

*** (Teď by mohlo být dlouhé vyprávění o škole, bydlení, lidech…ale to někdy příště) ***

Až nastal 29. říjen, jejž si budu pamatovat (a především celé východní Španělsko) na věčné časy. Povodně si mě našly – a rovnou ty stoleté – naštěstí tedy na kraji zasažené zóny. Deprese nízkého tlaku způsobená teplým vzduchem nad Středozemním mořem přihnala na pobřeží vydatné srážky a rozvodněné toky s sebou braly vše v jejich dosahu – včetně aut, domů a mostů. Po opadnutí byly všechny oblasti pokryty vraky automobilů na všemožných a nepochopitelných místech a 10cm vrstvou mazlavého bahna. Hned poté se však zvedla obrovská vlna solidarity ze strany Španělů a lidé v gumácích a pláštěnkách hrdinně pomáhali a vzdorovali nánosům za použití košťat nebo lopat. (Došlo zde totiž k politické krizi a odborná pomoc dorazila s pětidenním zpožděním.)

Nemaje nic z potřebného vybavení (doufaje tak, že mi to někdo zapůjčí), vydal jsem se po 4km cestě přes most, který se doslova prohýbal pod množstvím lidí, kteří po něm chodili pomáhat až do zasažených oblastí. Zde jsem uplatnil i nově nabytou znalost valencijštiny (holt to byla vesnice), po krátké chvíli jsem se navíc seznámil s lidmi ze všech koutů země, a naučil se tak zcela nové fráze, třeba: „Musím sehnat nějakou lopatu, abych odházel bláto, jelikož stoka už nesaje…“

Pozorný čtenář se jistě ptá: „K čemu to tu nakonec vlastně píše?“ Inu proto, abych ukázal, jak krásné je na chvíli zmizet z rutiny AGčáka a motivoval k zahraničním výjezdům; jednak proto, že nikdy nevíte, co všechno se naučíte a poznáte; a jednak proto, abych vás přesvědčil o faktu, že to, co se má stát, je nezměnitelnou vůlí a ani na kraji světa tomu neutečete:-) – pročež se nebojte vylézt z domu a někam cestovat! Nic víc tím autor říci nechtěl…

Vojtěch Stluka