Sraz jsme měli v 7:40 na Zličíně, kam jsem přišla včas, ačkoli to bylo tak strašně brzo. Když přišel i zbytek třídy, přesunuli jsme se na autobusové nádraží, kde jsme vyčkali příjezdu autobusu.

Nastoupili jsme a sedli si do měkkých kožených sedadel a po prohledání veškerých kapes jsme se uvelebili. Seděla jsem úplně vzadu, ale přesto se na mě dostalo sluchátek, novin i horké čokolády. (Kapučíno už na mě nezbylo, protože velcí, dvanáctiletí kluci přece nebudou pít čokoládu!)

Po hodině jízdy nám pan Jan - ten, co nosil sluchátka a nápoje - oznámil, že budeme vystupovat, takže jsem celá mrzutá musela rozepnout pás a opustit pohodlnou sedačku.

Vystoupila jsem a asi pět minut mi trvalo, než jsem si uvědomila, že pan profesor čeká, kdy konečně zmlknu. Tak jsem tedy zmlkla a dozvěděla se, že v Plzni je, nebo spíš byla, hlavní budovou továrna Škoda, kde se vyrábí tramvaje, vlaky atd. To byl také první cíl naší výpravy. V továrně totiž probíhá výstava, tzv. Techmania, kde si člověk může prohlédnout, jak vlastně ta fyzika funguje. Vešli jsme do budovy, kde jsme si měli odložit batohy do speciálních skříněk na desetikoruny. Rozdělili jsme se do dvojic nebo do trojic, protože ne každý nosí po kapsách desetikoruny. Skříňka byla však velmi důmyslná, takže nám trvalo hrozně dlouho, než jsme ji dokázali zamknout.

Pan profesor nám představil průvodkyni, která nám sdělila, abychom se rozdělili do trojic a do čtveřic, po chvíli vyplynulo, že i do dvojic. Když jsme se rozdělili, provedla nás paní průvodkyně po různých atrakcích, které jsme si mohli i vyzkoušet. Dala nám také úkoly, které jsme měli vyplnit v následujícím čase. Když prohlídka skončila, zhodnotili jsme papíry a mohli se rozběhnout všechno vyzkoušet. Já jsem automaticky běžela k takovému zařízení, na kterém se dalo točit jenom tím, že se nakláněl jakýsi volant. To mi samozřejmě nestačilo, protože se přístroj točil moc pomalu, takže jsem si pomáhala i nohou, což bylo o mnoho zábavnější. Když jsem si točítka dostatečně užila, přesunula jsem se ke stavebnici a začala s holkama stavět Hrad. Základem hradu byla stále se zvyšující věž, na kterou navazovaly hradby, které zas chránily malý hrádek uprostřed. Všechno se dařilo, dokud se nezbořila věž. To jsme museli začít od začátku. A tak se vybudovala menší, ale bytelnější věž, kostel a koloseum. Hradby se jenom zvětšily a opravily. To už se ale muselo končit a my jsme rychle stavbu vyfotily, zvláště pak věže, i když samozřejmě nejkrásnější byly hradby, protože jsem je dělala já!

Vyndali jsme si batohy a vyrazili na oběd. Šli jsme docela dlouho, ale mně to ani nevadilo, protože mi cestou alespoň trochu vyhládlo. Dorazili jsme do útulné restaurace v podzemí, kde se svítilo svíčkami, jenom nad stoly byly lustry. Šla jsem si umýt ruce, neboť jsem zjistila, že mají speciální pěnové mýdlo, které mám hrozně ráda, takže když jsem si konečně umyla ruce, většina lidí už měla jídlo, ale samozřejmě na mě se dostalo až jako na poslední.

Po obědě jsme šli na náměstí s kostelem, kde jsme se rozdělili do skupinek (zase jiných než na Techmanii) a každá skupinka dostala papír s úkoly. Jako první jsme vyrazili do Informací, kde nám ale nějaká paní řekla, že jako nehodlá odpovídat malejm dětem na otázky do soutěže. Tak jsme tedy radši moc nezdržovali a odešli. Zeptali jsme se raději jedné staré paní na to, čeho se lidé v Plzni dotýkají pro štěstí. Je to prý někde na mžíži támhle na kostele. Tak jsme obešli kostel a na jedné mříži objevili zvláštního andělíčka, který byl jiný než všichni ostatní, byl ohlazený a stříbrný a měl jiná křídla než jeho druzi na zbylých mřížích. Dotkli jsme se ho, ale co si kdo přál, nevím.

Potom jsme vyrazili na věž. Řekli jsme heslo a paní pokladní nás pustila dál. Ušli jsme přinejmenším 1000 schodů a cestou jsme potkávali ostatní skupinky, které nám říkaly, že je to hrůza a ať jdeme zpátky. My ale neposlechli a šli dál.

Když jsme dolezli nahoru, rozhlíželi jsme se a něco hledali. Co to bylo, jsem se dozvěděla až později, ale myslím, že bych to stejně nenašla. Pak nastal sestup. Nesnáším výšky, takže jsem lezla pomalu schůdek po schůdku a hrozně jsem se bála. Kolem mě procházeli lidé a scházeli lidé a všichni byli rychlejší než já. Udělalo se mi trochu nevolno, ale nějak jsem sešla dolů, kde čekaly už holky ze skupinky a já jsem si odpočinula a za chvilku mi bylo líp. Potkali jsme půlku jedné skupinky a rychle jsme se spojili. Rozhodli jsme se, že půjdeme k muzeu a k divadlu, ale protože jsme měli už jenom málo času, rozdělili jsme se a protože naše přípojka věděla, kde je divadlo i kde je muzeum, ukázala půlce naší skupinky a půlce další, zase jiné skupinky, kudy jít. Protože divadlo bylo trochu složitější cestou, neukázaly nám cestu, nýbrž šly s námi. Dovedly nás, sice trochu oklikou (protože jsme špatně odbočili), až k divadlu, kde jsme se po přečtení dnešního programu asi 10 minut smáli, ale už ani nevím, co hráli. Ale nemohli jsme se smát moc dlouho, protože už nám nezbývalo moc času a museli jsme vyrazit zpátky ke kostelu, kde byl návrat. Cestou jsme si koupili zmrzlinu (na to čas byl) a ani jsme nepřišli moc pozdě, jenom jsme postrádali zbytek skupinky. Ten se však znenadání objevil a my mohli odevzdat odpovědi.

Když už jsme byli všichni, vyrazili jsme do synagogy, největší synagogy v České republice a druhé největší synagogy v Evropě. Provázela nás moc milá paní a prohlídka nebyla jenom o tom, že by nám něco říkala, ale mohli jsme se jí také ptát. Viděli a zjistili jsme spoustu zajímavých věcí, například že se všichni židé, i ti na kazatelně, modlí směrem k jeruzalémské Zdi nářků, nebo jsme si mohli prohlédnout svícny ke svátku Chanuka. Ale na prohlídku byl jen omezený čas, protože by nám ujel autobus. Takže jsme brzy museli vyrazit na strastiplnou cestu, kde se třem členům výpravy podařilo vrazit do sloupu, naštěstí bez vážnějších úrazů. Na nádraží jsme dorazili včas, zrovna když autobus přijížděl.

Cestou zpátky sice nefungoval kávovar, ale zase nám pouštěli Přátele, ke kterým jsme si pouštěli rádio, což byla docela sranda. Výlet jsem si moc užila.

Tereza Martinovská