Víte, co to je láska? My, oktaváni z áčka, už po poslední duchovní obnově na AG možná tušíme. V trapistickém klášteře v Poličanech u Neveklova jsme dostali prostor přemýšlet o své existenci, našich vztazích k druhým lidém a k Bohu. Byli jsme spolu, a přesto každý čtyři společné dny prožil trochu jinak. Nabízíme vám mozaiku postřehů z našich oktavánských exercicií: 

Vstaly jsme s Markétou jenom pár minut před čtvrtou, venku byla ještě tma a ani nevím, jak jsme se dopotácely přes nádvoří do kostela. Ve čtyři ráno začaly ranní chvály a my jsme se spolu s několika dalšími spolužáky staly součástí něčeho strašně krásného - sestry trapistky, které jsme neviděly, zpívaly za rohem žalmy se zvláštní melodií, bylo to takové vysoké a tiché zpívání, a my jsme trochu usínali a trochu se nechávali unést.

Sestry trapistky, v jejichž klášteře jsme svou duchovní obnovu strávili, žijí pro nás nepředstavitelný život - mluví spolu navzájem jen dvakrát do roka a každý den vstávají na čtvrtou hodinu ranní, kdy začíná první modlitba - ranní nešpory. (V klášteře ale také samozřejmě platí přísná klauzura, to znamená, že osoby z vnějšku mají do soukromé části sester striktně zakázaný přístup, takže pravda je možná úplně jiná.) I my jsme se pokoušeli o silencium - nesdělovat si  mezi sebou své myšlenky, dojmy a pocity, bohužel ale neúspěšně. Spousta z nás také vstávala na čtvrtou, na rozdíl od sester jsme ale po skončení modlitby mohli jít zase spát. Život v klášteře zkrátka není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát.

Byl to hezky a zároveň užitečně strávený čas. Plný klidu a hezkého zamyšlení před blížícím se stresem. Zároveň tomu hodně dopomohlo to, že nás měl na starosti Vojtěch Eliáš, který měl přednášky na úrovni, ale zároveň byl i vtipný. Všem budoucím oktavánům doporučuji, aby na duchovní obnovu jeli, ať už jsou věřící nebo ne (vůbec na tom nezáleží) a moc si přeji, abych takových akcí zažil více.

Bylo to hezky tiché a psychologické. Přednášky o vztazích k ostatním lidem a Bohu mi hodně daly.

Jedna z nejlepších částí byla hra, kdy jsme si navzájem přiřazovali různé vlastnosti, předměty a další věci. Dozvěděla jsem se například, že kdybych byla zastávkou pražské MHD, byla bych Nemocnice Motol.

Poznal jsem, že mlčení (především to dlouhodobé) pomáhá zklidnit mysl a můžeme tak nerušeně a důkladně přemýšlet nad zásadními věcmi. Zároveň nám dává touhu po vědění a motivuje nás k učení. Čím více se snažíme přemýšlet, tím hloupěji také ve zbytkovém čase mluvíme.

Krásné prostředí, zajímavé přednášky, klid a úžasný kolektiv - to všechno jsme společně minulý týden prožili. Ani si snad nedovedu představit, že by duchovní obnova mohla být lepší.

Krásné chvíle prožité se spolužáky a spolužačkami v klášteře trapistek v Poličanech si budu pamatovat po celý život.

Čas od času opravdu neuškodí, podívat se na svou duši ne jen z toho "zbožného" pohledu, ale i toho psychologického. To je právě to, co v naší životní fázi potřebuju.

Myslím, že se otec Eliáš trefil do černého, když říkal, že k úplnému zklidnění dojde až po třech dnech obnovy. Čtyři dny byly málo! Chceme víc!

studenti oktávy A