V maturitním týdnu se naše třída, kvarta B, vydala na výlet do Broumova. To znamená nutnost absolvovat čtyřhodinovou a úmorně vyčerpávající jízdu vlakem se všemi spolužáky – které máme samozřejmě strašně rádi – a pak ještě povinnost dojít od nádraží až na kopec, kde je Broumovský klášter, což je krásná barokní červenobílá budova s obrovskými okny a překrásnou zahradou.

V pondělí jsme byli provedeni po klášteře. Mají perfektní knihovnu a tajnou marodku a složitou historii plnou rekonstrukcí a přesunů různých řádů tam a zpátky. Potom byla večeře a od osmi jsme mohli jít hrát nějaké hry, které si pro nás přichystal pan profesor. Tak to bylo ostatně každý den, jen čas se měnil, a nejlepší bylo, že se nás vždy sešla nadpoloviční většina.

V úterý jsme měli filmařskou dílnu, která spočívala ve dvou a půl hodinové přednášce a následně (v případě francouzské skupiny), naprosto samostatné práci: natáčení muzikálu. Zabralo to celý den a myslím, že si to všichni docela užili.

Ve středu zůstalo asi sedm lidí v Broumově, aby sestříhali naše muzikály a zbytek třídy jel do Adršpašských skal. Největší zážitek pro všechny asi byla jízda na pramicích po skalním jezírku. Na loďce nás bylo přes padesát, Češi i Poláci, a náš „kapitán“ byl taky Polák. Říkal nám česko-polsky, jak tam mají také Havajské ostrovy, které ale vlastně nejsou Havajské, utopeného Lea DiCapria a pak nám ještě oznámil, že uděláme rekonstrukci nehody Titanicu, načež s naší lodí Titanic II najel do klády plovoucí po hladině. Všichni jsme se bavili.

Večer jsme se podívali na to, co vzniklo z našeho natočeného materiálu – francouzská skupina to nestihla, protože španělštinářům to trvalo moc dlouho. Objevili jsme skrytý herecký talent Vojty Douchy, tímto bychom ho chtěli nominovat na Oscara za nejlepší mužský výkon v hlavní roli.

Ve čtvrtek dopoledne jsme měli knihtiskařskou dílnu, přičemž jsme si vyzkoušeli psaní brkem a práci na knihtisku. Po obědě jsme se vydali na výlet ke kapli na Hvězdě, i když nejdůležitějším bodem naší cesty byla stejně Chata Hvězda s hostincem. Jeden ze spolužáků bravurně zastal roli pana profesora Lauschmanna – organizoval hry. Šlo nás asi dvacet sedm a první a poslední člověk dorazili se skoro hodinových časovým rozdílem. Nevadí.

Po večeři ještě následovala utajená oslava svátku a narozenin pana profesora, dokonce i s dortem. Dostal ódu na jeho osobu. Pak jsme měli noční hru a pak ještě jednu, kvůli které jsme šli spát asi dvě hodiny po večerce.

V pátek jsme měli nějaký program se sochami na zahradě, vymýšleli jsme jim jména, a pak zahráli scénku, která vyprávěla, jak mohla socha vzniknout. Po obědě jsme se sešli pod dubem, za dubem, abychom zhodnotili výlet a zahráli si poslední hru.

V půl druhé jsme už šli i se všemi věcmi dolů na nádraží, protože jsme se opět chystali strávit čtyři hodiny ve vlaku se svými toliko milovanými a nesnášenými spolužáky zároveň. Nikdo se myslím neztratil a nakonec jsme přijeli v pořádku na Hlavní Nádraží do Prahy.

Myslím, že si to všichni užili. Děkujeme paní Čáslavkové, že tam s námi byla, i panu profesorovi Dobrovolnému, že pro nás výjezd zařídil a spolu s námi ho také přežil. Bude se nám po Vás stýskat.

Text: Veronika Fimbingerová. Foto: Filip Dobrovolný