„Znáš Říp, toho svéhlavce a odloučence, který opustiv spolek blízkých hor, stojí poustevnicky sám a sám v širé planině?“ ptá se Václav Bolemír Nebeský ve svém dopise Boženě Němcové. Stejně tak jsme se mohli ptát i my, kteří jsme vyrazili na jarní kantorský výlet. Známe ho jistě z našich národních pověstí, ale kdy naposledy jsme se s Řípem setkali tváří v tvář? Blížící se sté výročí je dobrou příležitostí zahnat veškeré pochyby nad předchozími otázkami a obrodit osobní vztah s touto „přilbou hlíny“.

Počasí nám přálo a k začátku trasy ve Ctiněvsi jsme nastoupili s dobrou náladou. Pod kopcem jsme si připadali býti poněkud malí. Z řípských vyhlídek jste ti malí dole byli vy. Prošli jsme je všechny, i do rotundy sv. Jiří jsme se podívali. U společného ohně nás zahřály nejen plameny a buřtíky, ale i verše několika českých básní. Každý náš krok po temeni kopce znamenal milé setkání s hezkou přírodou a cesta utíkala v přátelském hovoru.

Do Roudnice nad Labem jsme se dostali po příjemných jedenácti kilometrech cesty ozvláštněných zamrzlými jezírky a návštěvou Kratochvílovy rozhledny nad roudnickým zákrutem Labe. Z vlaku jsme hoře Říp naposled zamávali a děkujeme Zdeňku Lauschmannovi, že pozdrav této hoře z blízké dálnice či železnice není vším, na co jsme se v tento výroční rok republiky zmohli.

Viděl jsem hory plné ledu,

však zpívat o nich nedovedu.



Jiskřily dálky nad hlavami

jak bledě modré drahokamy.



Jímala závrať při pohledu,

zpívat však o nich nedovedu.



Když ale vidím na obzoru

uprostřed kraje nízkou horu,



na nebi mráček běloskvoucí

- přestane srdce chvíli tlouci.



Oblaka letí v klasech zralých

a koně dupou po maštalích.



V panácích jsou už všude snopy

a svatý Jiří zvedá kopí,



aby je vrazil ve chřtán dračí,

a motýl spěchá po bodláčí;



a jako krůpěj na prstenu

třpytí se drobná kvítka rmenu.



Tu nemohu se vynadívat

a všechno ve mně začne zpívat,



zpívat i plakat. Maminko má,

jak je to hezké u nás doma!

Jaroslav Seifert – Hora Říp (Šel malíř chudě do světa)

Z. Lauschmann