Znáte ten kostel sv. Jiljí? Utopený ve středověké zástavbě Starého Města, kterého si ne každý kolemjdoucí všimne, ten s přidruženým klášterem, baštou pražských dominikánů? Samozřejmě, že ano, ale přece jen. Proč se vlastně takhle hloupě ptám?

Protože… byli jste tam u nich v knihovně (9 tis. svazků), svrchu na stropě (prošli jsme se po netakvelkolepé druhé straně fresek Václava Vavřince Reinera z období baroka; za podotknutí také stojí, že strop je několikráte snižovaný, takže má kostel prostornou půdu, kde jsou dobře vidět původní gotické pilíře), na zvonici? Pod hlavním obrazem Ukřižovaného Krista uctívaného dominikánskými světci? Kdyby nebylo počasím narušeného plánu naší duchovní obnovy, ani my bychom nebyli. Avšak namísto trmácení se putování rozblácenými lesy Sázavských břehů (ve skutečnosti tomu část z nás stejně na konci neunikla) jsme dostali šanci nahlédnout do rozkopané rajské zahrady s rozdžunglenými keři, hromadami suti a odkrytým potrubím ( i při pohledu laického oka se dalo v hlíně zpozorovat drobné kůstky z bývalého hřbitova zdejších mnichů). Snad nejbizarnějším úkazem však byl výtah, nově zabudovaný do ambitu.

Prohlídce předcházela mše a rozjímání nad známým evangeliem sv. Lukáše (Lk 24,13-35) o učednících na cestě do Emauz. Naopak to bylo druhý den, kdy jsme nakonec/ přece jenom/ konečně/ naneštěstí/ apod. vyjeli z Prahy, něco málo uťapali blátem, lesem a v občasném dešti, načež jsme celí špinaví měli prohlídku Českého Šternberka a až poté mši v hradní kapli s hrabětem Sternberkem, jako i následně krátkou debatu s ním. Průvodkyně na hradě byla milá a povídala zajímavé věci o spletitém rodu Sternberků, o jejich cestách po světě, malířském talentu, prapodivných zálibách a nábytku, ale všechno bylo upozaděno hlubokým dojmem z pana hraběte (96 let), který nám vyprávěl o svém dobrodružném životě v komunistickém Československu, jak v mládí propašoval za hranice zprávu od tehdejšího arcibiskupa Berana Svatému stolci o stavu církve za železnou oponou. Jak byl převáděn lesy na Šumavě, jak na něho v Plzni přišli tajní a jak s kamarádem na zpáteční cestě narazili s motorkou do kandelábru (připomněla paní hraběnka). Naštěstí se jim nic nestalo.

Cesta zpět autobusem a vlakem byla naplněna horečnou činností, totiž studiem dějepisu na obsáhlou písemku druhý den. Děkujeme otci Filipovi a Hyacintovi za organizaci, vytrvalost a trpělivost a také panu hraběti, za čas, který nám věnoval, za obě sexty

Anna Šejnostová