1. den – pátek 22.4. (21 km)

Náš osmičlenný houf vyrážel ve dvě hodiny z Prahy do Rokycan. Počasí bylo přívětivé, a tak jsme hned po vyhlášení Odhadovky vyrazili cestou necestou na kopec Vršíček, na kterém stojí poutní barokní kostelík. Po chvíli usilovného snažení byl spatřen oltář, čímž jsme si splnili první odhadovku na ano-ne. Bohužel nás tady také jeden člen skupiny opustil, protože jeho kolo s přetrženým řetězem tvrdohlavě odmítalo fungovat.

Dále jsme pokračovali podél říčky Klabavy, kde jsme narazili na stopy po bobrech, házeli žabky a kličkovali mezi traktory. U Ejpovic jsme se odklonili od řeky vzhůru do Tymákova a dále k románské rotundě sv. Petra a Pavla nad Starým Plzencem. Odtud to už byl jen kousek loukami do Koterova, kde jsme byli ubytovaní v sokolovně. Zde se nám dostalo více než příjemného uvítání v podobě teplé polévky, která nám po relativně chladném dni přišla náramně vhod. Druhou odhadovku, totiž kolik velkých domácích zvířat potkáme, vyhrálo netradičně číslo 9.

V deset hodin večer jsme se vydali na výpravu ke Koterovské lípě, která se nachází na ostrově tvořeném Úslavou a mlýnským náhonem. Po marném hledání cesty, která by nevedla vodou, jsme se tedy zeptali kolemjdoucího. A dostalo se nám odpovědi: „Tady není žádný ostrov! Tady není žádná lípa!“ Takto nečekaně pobaveni jsme se vrátili zpět do sokolovny a vyslechli Erbenova Krále tchoře, načež jsme konečně zalehli a spali sladce až do rána. (B. Barešová – 5. B)

2. den – so 23.4. 2022 (38 km)

Koterov a bratra starostu jsme opustili krátce po deváté a vydali se nejprve po loukách do St. Plzence a pak po nepříjemně frekventovaných silnicích do Šťáhlav. Tam jsme doplnili zásoby ve večerce a znovu se shledali s Karlem na nádraží (přijel z Prahy vlakem s jiným kolem). Všechno vypadalo skvěle, jenom tolik žádané maršmelouny zrovna neměli. Naše další cesta nás zavedla k baroknímu zámeckému komplexu Kozel s nepříjemným vrátným, který 20 metrů před výjezdem z areálu vymáhal zákaz ježdění na kole.

S vrátným i zámkem za zády jsme vpluli do lesa, nejprve po cestách k zřícenině hradu Lopata. Spíš než jako zbytky hradu vypadala jako mohutná přírodní skála, ale i ta stačila na odpočinek a teplý oběd u ohně. Další zříceninou na cestě byla gotická tvrz Mydlná, kterou prý obyvatelé v pozdějších dobách považovali za bývalý kostel, což zajistilo lepší zachování jejích ostatků. Cesta od ní vedla údajně po naučné stezce, ale jediné, co nás naučila, bylo překonávání neprostupného terénu, padlých stromů i jednoho brodu. U Mysliveckého rybníka jsme pak při zaslouženém odpočinku objevili novou zábavu: střílení kamínků pomocí roztočeného zadního kola. Po dalším krátkém offroad úseku jsme konečně dorazili na silnici do vsi Kornatice, kde padlo rozhodnutí, že navštívíme nedalekou buddhistickou stúpu. Prý je na hrozitánském kopci – ten nás ale nezastrašil a o pár vesnic později už jsme požírali stúpní mňaminku a hladili tamějšího kocoura Janíka pod onou svatyní. Také jsme tam potkali velocipedisty na vysokých kolech v oblečení, které bylo moderní někdy před 100 lety.

Z denní trasy zbýval už jen zasloužený, pohodový sjezd po silnici do Spáleného Poříčí, narušený pouze obřím pásovým traktorem. Než nám přišla paní správcová otevřít, vyrabovali jsme večerku a v sokolovně si potom dopřáli krom večeře i vafle se šlehačkou. Příjemně nasyceni jsme se v hovoru vrátili k odpoledni a dali se do rozpravy o buddhismu. Jeden účastník měl ještě v telefonu svou loňskou školní prezentaci, pak další říkali své poznámky a něco se dohledalo na wikipedii. I když si nikdo ze školy nepamatoval moc, dohromady toho nakonec bylo docela dost.

Pro veliký úspěch té včerejší jsme se nakonec rozhodli ještě pro noční procházku. Cíle byly židovský hřbitov a katolická kaplička. Nakonec se na nás usmály i hvězdy a pod jejich září jsme se unavení vrátili do sokolovny. Čtení o moudrém dervišovi nám pomohlo rychle usnout.

(P. Bolomský, K. Jandík – 7. A)

3. den – ne 24.4. (19 km)

V neděli ráno venku nepršelo, tak jsme kolem 7.30 vstali a naplnili jsme si hrnky horkým čajem. Po pestré snídani a sbalení všech věcí jsme chtěli vyrazit na předpokládanou výpravu k Padrťským rybníkům. Počasí nás ale zklamalo. Venku se totiž mezitím rozpršelo na pláštěnky, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou na vlak do Rokycan a pak domů do našich teplých a suchých domovů.

Ze Spáleného Poříčí to bylo přes nějaké kopce, ale nakonec jsme si dlouhý mokrý sjezd z Rakové do Rokycan docela užili, protože déšť naštěstí nebyl tak hrozný. Celkem jsme ujeli slušných skoro 20 km a byli jsme s naší zkrácenou nedělní výpravou jakž takž spokojeni. Čekání na vlak jsme si zkrátili hrou Papírky a pak už to šlo dobře až do Prahy.

Byla to dobrá akce a na ty Brdy se musíme vypravit jindy. (V. Zoubek – 2. B)

(Zápisy malinko doplnil a za přízeň shůry hodně děkuje – Z. Lauschmann)