A bylo jaro, skoro všechno kvetlo a my jsme se dočkali návštěvy našich izraelských výměníků a jejich učitelů.

Nezačalo to úplně šťastně. Letadlo mělo ještě na letišti v Tel Avivu čtyřhodinové zpoždění… Přistát mělo v Ruzyni v devět večer, tak si to spočítejte a představte si ranní svěžest hostů. Vlastně i hostitelů. A hned to další ráno pršelo! Docela dost. A aby toho nebylo málo, plánem aktivit zamíchala všelijaká omezení v životech našich průvodců. Takže improvizace na poslední chvíli, tramvajový criss cross na začátku týdne místo v prostředku, některé muzeum má zavřeno v pondělí, jiné zase v pátek… Inu.

Při slavnostní šabatové večeři v pátek v místnosti 309 už ale panoval patřičný klid a mír. Dva izraelští studenti nás provedli obřadem, písněmi a tanci, svíčky byly zapáleny, nad pohárem proneseno požehnání, a mohli jsme začít společně hodovat.

Na víkend se izraelští studenti vydali do českých rodin a strávili sobotu a neděli s nimi – na skautském výletě, na rodinné oslavě, touláním po Praze…

Všichni studenti se společně, když už se počasí umoudřilo, vydali na Petřín – populární highlighty lanovka, bludiště, zrcadla…

Do zkráceného týdenního pobytu se vklínil den, kdy si v Izraeli připomínají oběti holocaustu. My jsme navštívili nový židovský hřbitov na Olšanech a u rodinného hrobu Kafkových si povídali o 3 Franzových sestrách – zejména o nejmladší Ottle. Všechny za války zahynuly.

V Jeruzalémě míváme možnost vyrazit v pátek večer s našimi hostiteli do synagogy, v Praze chodíme k Salvátorovi. Sice tentokrát necelebroval mši oblíbený Tomáš Halík, ale i tak šlo pro naše hosty o významný zážitek.

Čas se krátil, přišel poslední den – výlet do Kutné Hory. Téma letošní výměny bylo Podzemí/Nadzemí, více či méně metaforické. Podzemí nám zde zhmotnily sklepy, chodby a štoly středověkého dolu na stříbro i podzemní kaple před Barborou, výšiny pak ochoz chrámu sv. Barbory, výhledy z oken a pohledy na fiály vnějších podpůrných prvků (odpusť, Gombrichu, nepamatuji­‑li si přesný termín). Procházeli jsme katedrálou, prohlíželi si fresky s biblickými i nebiblickými náměty a přemýšleli o stříbrných dolech, těžké práci v nich, o stříbře, ražení mincí, o významném, bohatém středověkém městě… Mezi podzemím a nadzemím se nacházela tiskařská dílna se zachovalými stroji, které jsme radostně ozkoušeli a přenesli se v čase o kousek zpět.

A pak už jen vlakem do Prahy a ráno na letišti loučení, mávání, přání šťastné cesty.

Snad zase někdy na shledanou!

Martina Moravcová