Poslední středa školního roku přivedla 3. A opět na Petřín.

Tentokrát jsme nezkoumali stromy, ale vyjeli populární lanovkou nahoru a zamířili do Štefánikovy hvězdárny.

Cílem byla přednáška Time Zero (díky M. Grecové za nápad, doprovod a rezervaci!) o vzniku vesmíru. Komponovaný pořad se možná ne úplně nejšťastnější formou (rádoby vtipné ponižování kreslené zvídavé postavičky…) snažil vysvětlit otázky, které si občas klademe a již celé věky se snažíme najít na ně odpovědi. Jak starý je vesmír, jak možná vznikl, jaké při tom panovaly teploty, jak je to s konečností a nekonečností vesmíru, také s jeho rozpínáním, co se děje v urychlovači v Cernu, jak funguje plazma… Milá zaměstnankyně pak přiměřeným způsobem odpovídala na dotazy studentů inspirované pořadem.

Předala nás pak do péče kolegyně, která nás vzala do otevírací kupole s dalekohledem a když se protrhly mraky, mohli jsme pozorovat (s patřičným filtrem!) všelijaké dění na Slunci.

Shodou okolností se v kupoli nacházely kulovité texty související s probíhající výstavou Uměním k lidskosti, pořádanou nadací Arnošta Lustiga. Ta kombinuje životní příběh známého spisovatele s úvahami o statečnosti a odpovědnosti vědců a myslitelů, o touze po poznání. Připomíná Galilea, M. Koperníka, G. Bruna, J. A. Komenského, Carla Sagana, Marii Curie, Joan Feynman, A. Einsteina, kosmonauty z Challengeru, vzkaz Země posílaný do vesmíru sondou Voyager a podobně. Kdo chtěl, mohl si přečíst a popřemýšlet.

A kdyby toho nebylo málo, mohli jsme se dozvědět leccos zajímavého o životě M. R. Štefánika, po němž je hvězdárna pojmenována. Že jde o významnou postavu (občas populární, občas méně, jak už to tak chodí) spojenou s rokem 1918 tušíme, ale věděli jste, že byl také významný astronom, stavěl observatoř na Mont Blancu a v nepříznivém počasí tam přečkal 18 dní, což byl svého času rekord?

No a ve čtvrtek jsme se s L. Vyskočilovou (díky za asistenci) vydali busem na Okoř, tu/ten pečlivě prozkoumali a po příjemných cestách podél potoka došli na Budeč. Tam spočinuli ve stínu připravených přístřešků, (Honza ne, ten dělal kliky a sady dalších posilovacích sviků – respekt!), obdivovali rotundu, kvetoucí lípy, symbiozu lip a kaštanů, připomněli si Ludmilu a vnuka Václava. Třeba spolu také trhali a s potěšením konzumovali třešně na náhorní planině – stejně jako my. Mohli I sestoupit dolů z Budče do budoucích Zákolan. Nákup zmrzliny v Coopu a návrat busem 323 zpět na Veleslavín je ovšem vymoženost doby moderní.

Martina Moravcová