Ve čtvrtek 9. února v nočních hodinách startuje z Náměstí Míru autobus naložený lyžařským vybavením a studenty kvint Arcibiskupského Gymnázia. Po více než sedmi hodinách cesty dosahuje cíle – skiareál Goldeck v rakouských Alpách. A hned se jde na svah!

Vyvezli jsme se kabinovou lanovkou na kopec, kde jsme se rozlyžovali na krátké sjezdovce s kotvou. Následně nás rozřadili do skupin, podle našich lyžařských schopností. Celkem bylo skupin pět, z toho čtyři lyžařské a jedna byla určena pro snowboardisty. Sníh byl skvělý, počasí nám přálo (většinu týdne bylo slunečno a žádná mlha). Kromě dvou kotev a kabinovky jsme měli přístup i ke dvěma šestimístným sedačkovým lanovkám. Svahy byly prázdné a ani na lanovky se nemuselo čekat příliš dlouho.

Po příjezdu k penzionu klikatými a strmými cestičkami, které náš řidič bez problémů autobusem zdolal, jsme se ubytovali. Večeře byla zahájená zeleninovým barem, o kterém si ale většina z nás myslela, že je to hlavní chod, a tak jsme se saláty a polévkou, která byla podávána současně, doslova přecpali. Když potom přinesli i hlavní chod v podobě masa s rýží, měli jsme radost, ale zároveň většina z nás neměla místo, kam večeři uložit. Každý večer byla po jídle krátká přednáška od jednoho z instruktorů. Tento maraton zahájila paní profesorka Chloupková a my se tak dozvěděli něco o prostředí, ve kterém se nacházíme.

Druhý den jsme opět strávili na svahu, kde jsme měli v čase oběda možnost navštívit dva bufety a jednu malou restauraci.

Třetí den se lišil, jelikož jsme lyžovali jenom půlku dne a na druhou část jsme jeli do blízkého akvaparku Drautal perle. Pokusili jsme se překonat rekord ve sjezdu na tobogánu a roztleskali celou halu, když se tobogánem pouštěla paní profesorka Chloupková. Ti, kteří nešli do akvaparku mohli jít na procházku, která prý také stála za to.

Další dny jsme opět lyžovali. Během zbývajících dnů se značně oteplilo a sníh byl stále těžší. Poslední den jsme si ráno naložili do autobusu všechny věci a jeli naposledy na svah. Po čtvrté hodině jsme se nasoukali opět do autobusu a vyjeli na další sedmihodinovou cestu zpátky do Prahy.

Celkově to vypadalo, že si to většina z nás užila, protože by nejraději lyžák prodloužili alespoň o týden. Skvělé bylo i to, že byl výjezd přizpůsoben jak pro velké sportovce (když jim lyžování nestačilo tak si mohli jít po návratu na penzion zaběhat), tak pro ty, které sport tolik nezajímá. Za celý kurz se naštěstí zlomila jenom jedna lyže a pár hůlek, ale žádná končetina, a tak jsme se vrátili bez vážnějšího zranění.

Nakonec bych chtěl ještě velmi poděkovat paní profesorce Chloupkové, ostatním instruktorům a všem kteří nám umožnili zažít tento nezapomenutelný týden, na který budeme navždy s úsměvem vzpomínat.

Mark Sebastián Mázik 5.A