Vyrazily jsme v následující sestavě: paní profesorka Hollmannová a čtyři studentky septimy B.

Naším cílem byl scénický dokument Jan Patočka a Charta 77 režiséra Miroslava Bambuška.

Pro ty z vás (k nimž jsme se donedávna počítaly), kteří znejistí při termínu scénický dokument, jedná se o scénické čtení archivních materiálů doprovázené promítáním. Děje se tak v podání profesionálních herců, v tomto konkrétním případě jsme měly to potěšení poslouchat Miloslava Mejzlíka v hlavní roli jako představitele Jana Patočky.

Čteny (a současně promítány) byly úryvky Charty 77, výňatky z Patočkova textu Co můžeme očekávat od Charty 77, projevy Rudého práva (mj. článek Ztroskotanci a samozvanci z 12. ledna), dále tzv. „rezoluce pracujících“ a odsouzení Charty ze strany známých osobností (mj. Emila Zátopka).

Součástí dokumentu byly i záznamy ze zahraničního, konkrétně francouzského zpravodajství a v neposlední řadě ukázky ze shromáždění kulturních pracovníků 28. ledna v Národním divadle s oficiálním názvem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, jež vešlo do dějin jako tzv. Anticharta. Promítány byly vybrané promluvy jednotlivých umělců, z nichž diváky nejvíce zaujal (troufám si říct) projev Karla Gotta.

Krom oficiálních materiálů byly předčítány i záznamy výslechů profesora Jana Patočky.

Po devadesátiminutovém dokumentu následovala diskuze s historikem Petrem Blažkem, vedoucím Archivu Jana Patočky Ivanem Chvatíkem a režisérem Miroslavem Bambuškem. Moderoval novinář Petr Fischer.

Diskuze, původně pravděpodobně zamýšlena jako interaktivní, připomínala svým obsahem spíše akademickou debatu než rozmluvu určenou středoškolákům.

Režisér Bambušek vysvětloval, že Patočkův přínos vidí především v aktivním vstupu do dějin. Doporučil Patočkovu knihu Kacířské eseje o filosofii dějin, načež se rozhořel spor mezi ním a Ivanem Chvatíkem o povaze slova „kacířský“ v titulu. Chvatík vyzdvihoval především Patočkovu hloubkovou analýzu kořenů evropské civilizace. V jeho interpretaci Patočka nahlíží na křesťanství jako na sílu, jež sice byla schopna stmelit Evropu a položit její základy, ovšem která dnes již pozbyla své moci – slovo „kacířský“ je tak použito ve svém původním významu. Oproti tomu Bambušek spatřuje „kacířskost“ především v „problematizaci“ situace, ve snaze ovlivnit soudobé dění.

Oba názory tak (ale to už je pouze moje domněnka) odrážely postoje obou řečníků.

Historik Petr Blažek usměrnil debatu rekapitulací Patočkových „střetů s režimem“ před rokem 1977. Krom opakovaného Patočkova propuštění z UK vyprávěl příběh jeho syna, který byl v roce 1962 vyloučen ze školy za „přečin“ spočívající v tom, že během školního výletu vyryl nápis I like Ike (odkazujícího na amerického prezidenta Eisenhowera).

Během zhruba hodinové diskuze padly celkem dvě otázky. Odpověď na první, týkající se Patočkova vztahu k Václavu Havlovi, se stále znatelněji stáčela k osobnosti Václava Černého, literárního kritika a dlouhodobého Patočkova přítele/rivala (v tomto bodě se řečníci rozcházeli).

Druhý dotazující adresoval obtížnost sjednocení různých názorových proudů v Chartě 77 a především se ptal, co si máme z odkazu Charty odnést pro dnešek. Rozsáhlá odpověď se dotkla problematiky nízkého počtu politických vězňů v hnutí, zatímco reakce na druhou část otázky se různily. Po (velmi) hrubém shrnutí lze říci, že Ivan Chvatík vidí Patočkův odkaz jako výzvu k občanské angažovanosti. Moderátor Petr Fischer se již zkraje vyjádřil ve smyslu, že Charta 77 má dvě roviny – politickou a filosofickou, přičemž právě ta filosofická má přesah pro dnešek.

Ačkoliv by hlediště sneslo i podstatně akčnější diskuzi, debata byla stále přínosná a celá akce nám poskytla náměty k zamyšlení (dalece) nad rámec školní výuky.

Zuzana Rosenbaumová