Fakulta stavební ČVUT v Dejvicích – to je ta velká budova se skleněnou střechou u VŠCHT – pořádá každým rokem soutěž Hala roku. Ta je určena dvou- až tříčlenným týmům, které mezi sebou zápasí v projektování a především ve zhotovení konstrukce na požadované zadání. U konstrukcí se jako hlavní parametr bere jejich efektivita, tedy poměr mezi únosností a celkovou hmotností modelu. Soutěž má tři kategorie, z nichž každá je ještě rozdělena do dvou. A AG se do jedné z nich jistě nesmazatelně zapsalo.

Tříčlenný tým tvořený nadšenými konstruktérkami Alžbětou Musilovou a Sárou Váchovou a trochu stoickým matematikem Vojtěchem Stlukou se zúčastnil letošního ročníku juniorského budování haly. Zadání bylo vcelku prosté: nezastřešený prostor na skladování, na němž je navrchu umístěn pásový dopravník o určitých rozměrech; v realitě místo zatěžování. Pod ním se nacházel chráněný prostor, místo, kam nesměla zasáhnout jediná část konstrukce. Na vypracování jsme měli celkem 14 dní.

Vše se tedy po pečlivém matematickém naplánování událo v týdnu přijímacích zkoušek během volných hodin. Budova naší instituce nám zůstala uzavřena, a proto jsme museli vzít zavděk chladným sklepem v „teple domova“. Nicméně i to nás neodradilo, a tak se po dvou dnech strávených v malé dílně na světlo světa dostal náš model ze špejlí. Avšak hned při prvním zatížení při hromadném pádu v hromadné dopravě se nám jeden z nosníků prolomil.

A cože to bylo vůbec za špejle? Prvotní idea byla vytvořit odlehčenou, tzv. příhradovou stavbu na principu tahu a tlaku, resp. za použití Cremonových trojúhelníků. Tyto nohy by unesly značné zatížení i přes svojí nízkou hmotnost (podívejte se třeba na některé mosty nebo stožáry VN – to je stejný systém). Na vrchu konstrukce se nacházela plošina pokrytá dýhou, náš zatěžovací prostor.

Samotná soutěž, rozumějte vážení a hlavě zatížení, proběhla v pátek 21.4. v atriu FS ČVUT. Do Prahy se sjelo celkem 38 týmů z celé republiky, dlužno podotknout, že ze středních průmyslových a stavařských škol. AG a se vyjímalo z průměru již v této veličině. Po brutálním probuzení v 5:45 jsme díly teprve převáželi do Dejvic a teprve tam je za použití tavné pistole, metru a nůžek dávali do tvaru naší výsledné haly kdesi v koutku na fakultě. Tím jsme si ale získali mj. několik fanoušků, jimž se nejspíše zželelo nás a našeho snažení, a velmi nás podporovali. Objektivně vzato, náš model byl nepropracovaný a slabý. Jeho silnou stránkou však byla hmotnost, ani ne 300 g. To bylo, pro porovnání, třikrát méně než druhý nejlehčí a 50x méně než nejtěžší model přinesený do soutěže.

Jak tedy dopadla zátěžová zkouška? Na začátek nutno podotknout, že několik našich soupeřů nepostoupilo přes matematické výpočty velikosti své stavby; už to byl náš první úspěch. Nicméně po umístění nohou do písku se zjistilo, že celá konstrukce je mírně nahnutá a systém napojení špejlí na hlavní nosník konstrukce neúplný. Proto se celá stavba naklonila v podélném směru a po zatížení šestnáctým závažím (asi 3,75 kg) se sesula k zemi. Neprošli jsme tím první zátěžovou zkouškou.

Přesto jsme ze „Stavárny“ neodcházeli po deseti hodinách s prázdnou. Náš tým obdržel ocenění od stavební firmy Wienerberger za odvahu jít do neznámého a zkoušet nové. A zároveň se nám podařilo s menší znalostí matematiky tipnout vítěze, tudíž jsme vyhráli ještě odhadovou soutěž. Závěrem nabádáme: nebojte se zkoušet neznámé, i když je to něco, čemu nerozumíte (fyzika, matika, latina…). Protože už jen ta snaha je strašně důležitá.

Za účastnící se tým arcig Vojtěch Stluka.