10. října 2024 jsme se odpoutali od každodenního sezení v lavici, když jsme vyrazili v rámci výuky dějepisu s panem profesorem Soukupem na kratší exkurzi na Bílou horu. Šli jsme obhlédnout bojiště, na němž se odehrála jedna z nejskloňovanějších bitev v naší historii, která drasticky ovlivnila následující vývoj celé Evropy. Na ono místo jsme se blížili ve směru stavovských vojsk, avšak s poněkud modernějším povozem (tramvají 22). Došli jsme na proslulý pahorek na západě Prahy. Celé místo působilo velmi pokojně, dokud si člověk neuvědomil, co se tu odehrálo.

Před 400 lety se zde zastavila císařská armáda a vojsko Katolické ligy, protože narazily na rozlehlou linii stavovských vojsk táhnoucí se přes celé návrší Bílé hory. Katolická vojska nebyla v dobré situaci, avšak po motivujícím výstupu karmelitánského mnicha se italský pluk pustil do útoku a stavovský oddíl pod vedením Matyáše Thurna se nepostavil na odpor. Česká armáda se ještě pokusila zvrátit situaci na svojí stranu, ale marně. Po dvou hodinách bylo dobojováno…

Po společné fotce u památné mohyly jsme ještě navštívili přilehlý klášter benediktinek, jenž zde byl postaven na místě památného poutního místa. Tam jsme si řekli něco o jeho historii, rozluštili několik latinských nápisů na zdech a podívali se do kaple se stropními malbami zobrazujícími onu slavnou bitvu. Tím jsme zakončili celý výjezd a pak už jsme se všichni plní emocí rozprchli do svých domovů.

Martin Kožený, VI. A

V den D jsme se sešli před školou a vyrazili společně s panem profesorem Soukupem na Bílou horu. Cesta byla dlouhá, ale příjemná, neboť jsme nemuseli nikde přestupovat. Potom, co jsme vystoupili z tramvaje, tak jsme se vydali směr mohyla. U ní jsme se zastavili a pověděli něco o bitvě. Na samotném místě, kde se bitva odehrávala, je dnes už jenom pole. Jediné, co z této doby zůstalo, je Obora Hvězda, u jejichž zdí se bili o svůj život moravští šlechtici, což jsme viděli i v dokumentu, co jsme s panem profesorem Soukupem shlédli.. Na samotnou rekonstrukci bitvy nedošlo, ale uslyšeli jsme jeden výstřel, podle hlasitosti to bylo dělo.

I přes zklamání neuskutečněné bitvy (která by vypadala nejspíš tak, že bychom po sobě házeli hlínu z oraniště) jsme se vydali do nedalekého klášteru benediktinek. Většinu času jsme strávili v kostele, někteří odvážlivci si prohlédli i zbytek kláštera, vyzdvihnul bych například děsivě vypadající sochu Ježíše se svíčkou. Potom už jsme znovu nasedli na tramvaj a odjeli nazpátek do školy.

Tento výlet byl velice poučný pro nás a bylo fajn, že jsme se mohli i podívat na místo a trochu si tu historii“ ohmatat”.

David Janák, VI. B