Ten zelený kaktus byl větší než já. Byla to taková pěkná dvouděložná rostlina jemnými tahy přenesená na malířské plátno. A přeci jen ve člověku vyvolávala znepokojení. Až po chvíli zírání se ukáže, že je rostlina uvězněna v prostoru a nemá se už kam dále rozrůstat. Najednou to dává smysl.

Nutno je uvést ještě jednu věc. Zmiňovaný kaktus byl jeden z mála obrazů Michaëla Borremanse, na kterém nebyl člověk. A pokud si myslíte, že při kresbě lidí se současný belgický umělec bude držet zkrátka a obrazy ve vás nezanechají neklid, mýlíte se.

S projektovou skupinou číslo 13, Post Bellum - Byli to naši sousedé, jsme se o tom přesvědčili sami. Bočním vchodem jsme vpluli do pražského Rudolfina a výstavu s názvem The Duck jsme našli snadno. První místnost byla zatemněná a na stěnách bychom obrazy hledali marně. To už to spíš vypadalo jako reklamní billboardy. Takové ty, kterých je plno v metru podél eskalátorů. Avšak tady byly jen dva. Při bližším prozkoumání se ukázalo, že obraz mladé dívky se nenápadně pohybuje, dokonce ujídá housku. A jenom tak mimochodem nemá nohy. Ve druhém rámu se otáčela nažehlená sukýnka s rukama spojenýma za zády. Atmosféru v místnosti podporovalo hučení velkého projektoru, který stál uprostřed.

Ve druhé místnosti už jsme obrazy našli. Na první tři pohledy vypadaly nevinně. Ale zdání může klamat. Zarážející byly i názvy, které svým dílům Michaël Borremans přidělil. Obraz baletky bez hlavy s názvem Zápůjčka. Proč ne? A autoportrét, na kterém si člověk naplácne na obličej noviny. Proč ne? Ačkoli jsou obrazy současné, mají jistý nádech děl holandských malířů 17. a 18. století.

Prokoumali jsme i třetí – poslední místnost. A jelikož jsme na výstavě byli téměř sami, trošku jsme si pohráli. Vytvořili jsme si pár vlastních živých replik k Borremansovým obrazům. Na rozdíl od originálů musím ale říct, že jediné, co by se dalo považovat za znepokojující, je fakt, že je má paní profesorka Peterková všechny uložené ve fotoaparátu...

Luisa Marešová, Kvarta A